Nejnovější články

Ježíš Kristus, včera i dnes, tentýž jest až na věky.

Biblický text: Žid 13,8-16

9Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal.
10Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo přinášejí oběti ve stánku.
11Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami.
12Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.
13Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.
14Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
15Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.
16Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.

- Textu z 1. čtení jsme rozuměli asi jenom velice málo. Vychází se z obětní praxe starého Izraele. Byl to den smíření, jom kippur, velmi významný svátek. Jednou za rok měl velekněz vejít do svatyně svatých, krví zabitého Beránka potřít oltář. Krev je posvátná tekutina, život sám. Rituál znamenal: dál můžeme žít. Tímto rituálem měl být lid izraelský opět smířen s Bohem, očištěn. Nepravosti byly odpuštěny a lid byl opět posvěcen. Posvěcen, to znamená oddělen k úkolu být lidem zvláštním. A protože lidé stále znovu hřeší, stále znovu kazí, je třeba tento rituál opakovat.
A epištola Židům tuto starou izraelskou praxi používá, aby ukázala, kdo je Jěžíš Kristus a co přináší. On je pravým veleknězem, tedy prostředníkem k Bohu. Kristus přinesl však na oltář krev ne zvířat, ale svou vlastní, sám sebe. Tuto oběť podstoupil pro čloěvka dobrovolně. A tuto oběť, ty složité rituály už není třeba opakovat. Stala se na Gologotě jednou provždy! A křesťan je ten, kdo je pozván, aby z této oběti žil.

Já vím, přesto nám to ale přijde dosti vzdálené. Nemáme žádnou zkušenost s prastarou obětní praxí, působí to na nás jako exkurz, historická zajímavost z dějin religionistiky. Přesto však, odhlédnuto od reálií, třeba vzdálených, jedna věc zůstává naprosto zásadní a základní. Totiž - myšlenka oběti. Jako dávání ze svého. Aby život trval, oběť je nutná. A tady už asi víme, o co jde. Všechno vzácné, cenné, nás něco stojí. To není obchod, kdy se dává s myšlenkou co za to. Ale dávání proto, abych prostě obdaroval, vydal. To je láska a ne kalkul. Bez takových sebeobětí život není možný. Každý otec-matka se péčí o děti vzdávají pohodlí, spánku, dávají mu sebe. Nebo rodiče, kteří pečují o postižené dítě. A dávají víc, než se jim vrátí. Dělají to prostě proto, že je mají rádi. Nebo jinak řečeno – abychom my vůbec byli, musela nás předcházet láska.

Nový zákon svědčí o Jktu jako o oběti, díky které žijeme. A které nás inspiruje. Sám sebe vydal. To jsou velikonoce. Ale už i vánoce a celý jeho život je až do konce obětí. Je ujištěním, že jsme milováni velkou láskou, kterou si ani nedovedeme představit. Jeho láska se nevyhnula bolesti, ponížení, utrpení, necouvla ani před smrtí. Proto je také silnější. Silnější, než všechno zlé, hnusné, hříšné kolem mě i ve mně. Je dokonce silnější, než smrt, a to i smrt moje.

A jak tedy inspiruje Ježíšova oběť. „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svůj vlstrní krví. Vyjděme s ním za hradby, nesouce jeho potupu“. Ježíš byl potupen, vyvržen ze svatého prostředí ven. A jeho lid jej má následovat. Ne se skrýt ve zbožném ústraní a odmítnout svět. Ne rozdělit svůj život na dvě části, církevní a světskou, která spolu nesouvisí. Ale vyjít, učinit exodus, vstoupit do všedního života, následovat v něm Krista. A je v tomto moderním světě spousta otázek, spousta nového, spousty věcí se bojíme, spousta nejistot před námi, ale my v nich nejsme sami. Jen následujeme. Ptejme se, jak žít, co dělat. Co vděčně přijímat a co odmítat. Nemyslet si, že nám to v očích světa zajistí úspěch a uznání, leckde to mjaiá křesťané opravdu těžké, ale jaká byla cesta JKta... Epištola Židům ukazuje v předchozích verších ukazuje, co konkrétního může znamenat vyjít za hradby, jaké úkoly a jaké potřebné lidi je možno potkat.- Myslím, že je to aktuální natolik, že to mohu jen přečíst a dál nevysvětlovat.: s láskou přijímejte ty, kteří přicházejí odjinud (tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly), pamatujte na vězně... na ty, kdo trpí ( i vás může utrpení potkat), manželství ať mají všichni v úctě... nedejte se vést láskou k penězům.

Ano, odvážit se, vykročit, jako Abraham kdysi, nebát se nejistot. Nemáme zde místa místa zůstávajícího,ale onoho budoucího hledáme. V každém člověku je stesk po domově. Je přirozenou touhu lidí mít dobrou práci, postavit si dům, založit rodinu a tak žít. To ale nestačí, to není všechno. Vždyť nakonec i tohle je dost nejisté, druhého dne to tak být nemusí. A tak jsme na tomto světě pocestní, migranti. Ale s vidinou pravého domova, kam patříme a kde se jednou sejdeme. Jenom neztrácejme v životě osobním a v životě sboru se zřetele Ježíše: " Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.“

Nezapomínat na dobročinnost a štědrost. To už je ta obětavost realizovaná v životě. Konzumní společnost, v níž žijeme, učí starat se jen o sebe a nezajímat se o druhé. Vytváří iluzi, že sám mám málo. Vždycky je s kým se srovnávat a vždy se najde něco, co mi chybí. - Víme však, že každá společnost trvá tím, že jsou lidé ochotní a schopní něco udělat pro druhé. Docela každý člověk může něco dát, něčím obdarovat, přispět k dobrému tohoto světa. Ale! Předtím je ještě jeden předpoklad, na kterým bychom neměli zapomenout. A tím je činnost zdánlivě nepraktická. Chválit, oslavovat, Bohu děkovat. Není to tak, že to Bůh potřebuje. To potřebujeme my lidé. V oslavě Boží totiž přesouváme docela radikálně pozornost od sebe samého. Oslavovat Boha se sluší společně ve shromáždění církve. Modlitbou. Zpěvem, chvalozpěvem.Vystupujeme ze svých menších či větších problémů do svobody. Vidíme ptactvo nebeské, radujeme se z lilií polních a zažíváme věčnost. To je první věc tedy. Děláme to? Chválíme Boha, děkujeme, oslavujeme? -

Ale na závěr musí zaznít první verš našeho oddílu. Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest až na věky. Časy se mění, jak zpívá Bob Dylan. Mnohé věci jsou jinak, nebývalé problémy musíme řešit. Díky internetu, globalizaci, rychlému šíření všech informací prožíváme bouřlivé proměny, ale také obrovské zmatky a nejistoty. Ale tak to prostě je. Jako křesťané se toho nemusíme obávat, protože uprostřed toho přece zůstává něco pevného. Úhelný kámen, na němž se dá stavět. Včera, i dnes, týž bez proměny Ježíš Kristus. A s ním se dá unést vše ostatní, ten náš bláznivý svět a život na něm.

Výročí biskupa a básníka Martina Michalce (+ 27.1. 1547 Prostějov)

Bratrský biskup a básník  Martin Michalec

/narozený 1504 v Litoměřicích, zemřel 27.1.1547 v Prostějově/

 

Získal vzdělání na bratrské škole v Mladé Boleslavi, kde vyrůstal pod vedením („bohoslovce Jednoty“) bratra Lukáše Pražského (+1528). 1529 se stal jáhnem a 1531 knězem, působil ve sboru boleslavském a od 1533 prostějovském. Už 1532 byl zvolen do Úzké rady a 1537 (v pořadí 13.) biskupem. 1533 a 1535 vedl jednání s wittenberskými reformátory Lutherem a Melachthonem  a 1540 s vratislavským Johannem Hessem. Požádal Luthera o předmluvu k Bratrskému vyznání, které už bylo přeloženo do němčiny. Při setkání v Kyjově se snažil (ovšem neúspěšně) 

o dorozumění s zwingliánskými Bratřími habrovanskými. Byl učitelem Jana Blahoslava,  kterého 1543 vyslal na studium do slezského Goldbergu (dnes Zlotoryja). Osvědčil pedagogické vlohy při práci s mládeží a pastýřský takt vůči kněžím Jednoty.  Trpěl těžkou a dlouhou chorobou, které ve věku 43 let podlehl. 

Podle Blahoslava byl „mužem zdařilé povahy, vtipným a výmluvným kazatelem, který chvalitebně vedl biskupský úřad a spravoval (církevní) služebníky téměř pro celou Moravu“. Psal polemické spisy se zvláštním zřetelem na večeři Páně a vydával i knihy jiných. Do Šamotulského kancionálu 1561 pojal Blahoslav 31 jeho písňových textů.  Několika z nich užíváme dodnes.

 

Národe český, chvaliž Boha, /neb tobě obzvláště dobrodiní mnohá/ 

v tom učinil,/ že Mistra Husa k službě vzbudil, 

/ aby skrze jeho kázání/ obnovil v Čechách církev svou pro spasení./ 

Kdož jsou toho nyní účastni,/ buďme vděčni. 

/Vzezřel Bůh na hrozné zavedení/ od Písma svatého,/ 

vzpomenul na věrné zaslíbení/ Krista, Syna svého,/

že těch dní ukrátí,/ Antikrista srazí/ 

duchem úst svých/ skrze posly své kázáním jich.

                                                                                                              Bohuslav Vik

 

Kázání Marka Zikmunda 29.5.016 (slib staršovstva)

1.čtení: Sk 19,1-7

Kázání:  Sk 19, 20

„Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Teď, BaS nečtu biblický text. To se ptám vás: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Kdyby dnes přijel apoštol Pavel k nám do Prostějova, tak možná, že by se jistě zeptal i na to, jak se nám tu žije, jak jsme spokojení ve sboru, jak to vypadá s mladou i se starší generací, kolik bývá lidí v kostele apod. Obvyklé otázky, na které jsme zvyklí se ptát i odpovídat. Ale co kdyby udělal přesně totéž co v Efezu? Že by přišel a zeptal se: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak bychom na to odpověděli? Na co se to vlastně ten Pavel ptá? Zkusme si v duchu připravit, co bychom mu asi řekli. Přitom to není žádná konfirmační otázka. Pavel se přece neptá na to, co se má odpovědět, ale na to, co můžeme říct jen sami o sobě a za sebe. Žádné příručky, katechismy, nebo vzpomínky nám nepomůžou.

Církvi byl dán Duch svatý, jím byla církev vymodelovaná, uvedená do života. Tak o tom mluví Bible, tak tomu věříme a tak to je. Ale apoštol se ptá na něco jiného. Jakou s tím máme my zkušenost? Duch svatý v\tvořil, prodchnul a naplnil církev, to je pravda, ale Pavel se teď ptá: „Tak co, jak jste ho tu přijali? Jaké to je? Teď, když byl dán Duch svatý. Jak se vám s ním žije? Dobrý?“  Efezané na Pavla zírali, a vůbec nechápali o čem mluví. „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý!“ Ano, kdysi snad prožili jakési pokání nebo něco takového. Ještě kdysi za Jana Křtitele, když se k němu chodívalo na poušť na kázání, když křtíval v Jordánu. Oni vám řeknou: Taky jsme tam chodili, taky jsme se tenkrát dali od něj pokřtít. Jó, to bylo tehdy moc hezké. Ale to už je dávno… A do toho přichází zlom: Pavel začíná se svým svědectvím, zvěstuje o Ježíši Kristu a vkládá na ně ruce. Boží Duch začal jednat a otevřel je k novému zvěstování.  

Bratři a sestry, do jaké míry i o nás platí co o efezských křesťanech, že mají za sebou jakousi zkušenost z dávné minulosti, z mládí, mlhavé vzpomínky, ví, že byli pokřtěni, vědí možná kdo je křtil, kdy byli konfirmovaní, ale co to znamená, a kdo je Ježíš Kristus a Duch svatý, to už jim moc neříká? Nemají s tím každodenní zkušenost. A to se dá vztáhnout na celou církev.

A tak Pavel se ptá i nás: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Nebojme se jako ti Efezští říci: „Že je Duch svatý seslán, to jsme zaregistrovali. Ale to je tak všechno“. To není nesprávná odpověď. Ta záporná odpověď efezských učedníků nepopírá seslání Ducha svatého. Duch svatý byl seslán, ale oni ho prostě zatím nepřijali. To je znamení, že Duch svatý není dáván církvi nějak paušálně, automaticky, bez osobního přijetí jednotlivými křesťany a jejich proseb. Ano, Duch svatý je dáván církvi už 2000 let. Ale přesto musí každý křesťan tento dar přijmout osobně. Jinak by ta Pavlova otázka postrádala smysl. Jinak by se Pavel neptal: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ Kdyby to bylo automatické, byla by jeho otázka zbytečná.

To, že se Pavel ptá, znamená, že jde o cosi důležitého. Jen působením Božího Ducha a naší víry vzniká církev a dál roste, z ustrašených a slabých lidí se stávají Kristovy svědkové, staré kostely jsou místem sdílení víry, chval, modliteb a naděje.

Přitom dar Ducha svatého není jakýsi vyšší stupeň víry, jakási nadstavba, něco extra pro zvláště věřící a duchovněji založené kře­sťany. Ne. Duch svatý, jeho moc, jeho dary jsou nepostradatelné pro život víry každého z nás. Pro církev a jednotlivá společenství, jednotlivce. A je dáván, když se za něj modlíme, o něj prosíme.

Někdy to vypadá i tak, že Duch svatý je jakoby předáván z křesťanů na křesťany. Lukáš to tak popisuje, když mluví doslova o vzkládání rukou. Jako např. ve sboru, když církev pověřuje určité lidi (kazatele, presbytery) službou zvěstování evangelia, nebo správou sboru. Ono vzkládání rukou není žádná magie, ale výraz toho, že se za pověřěné lidi modlíme, vysíláme je a zůstáváme propojeni. Znamená to jednu důležitou věc: Duch svatý, přestože je přijí­mán každým osobně, je vždy vázán na církev - je dán pro budování sboru, církve, Božího lidu.

Duch svatý a církev patří nerozlučně k sobě. K tomu uvedu jeden příměr, který jsem před lety slyšel v kostele v bavorském městečku Riedenburgu. Působení Ducha svatého tam bylo přirovnáno k simultánnímu tlumočení při mezinárodní konferenci. V sále sedí Angličané, Němci, Češi, Maďaři, Švédové a další, všichni naslouchají jednomu řečníkovi a díky tlumočníkům slyší ve sluchátkách všechny projevy ve svém jazyku. O takový „simultánní“ překlad, porozumění a navázání vztahů mezi námi se stará Duch svatý. Je to Boží záměr, aby se církev budovala na vztazích; aby se víra šířila spolu s porozuměním a přátelstvím. Tam, kde se tato zásada v dějinách porušila, kde byla přeťata vzájemná komunikace a obyčejné laskavé mezilidské vztahy, tam se již předtím vytratilo očekávání na Ducha svatého.

Vraťme se ale k té úvodní otázce apoštola Pavla. „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Pavel se tak ptá, protože ty dvě věci patří nerozlučně k sobě - víra a Duch svatý. Není to nic automatického a samozřejmého. Proto se na to apoštol ptá. Svou otázkou nám říká: BaS, prověřujte svoji víru. Jestliže jste opravdu uvěřili, projeví se to na vašem životě. Na hladu, se kterým hltáte Boží slovo, na modlitbách, na touze a starosti o sborové společenství. Pak Duch svatý i na vás zanechá své stopy. On sám ponese a obnoví vaši víru. Pavlova otázka tedy není jízlivá či pochybo­va­čná. On nechce zpochybnit víru Kristových následovníků. Jeho otázka je spíše starostlivá. Pavel ví, že bez Ducha svatého je naše vě­ření jen úpornou snahou poslouchat Pána Boha a plnit jeho přikázání. My potřebujeme být pro­měněni Duchem svatým, potřebuje­me pro svou víru spolupráci s Bohem. Nestačí na­rodit se jen z vody. To je jen polovina cesty. Jen pouhý křest nezpů­sobí při nás změnu života. Skutečné znovuzrození k novému životu s Kri­s­tem, k ži­votu od Boha a s Bohem, lze přijmout jen tenkrát, narodíme-li se z vody a z Ducha. Tak to vysvětluje Ježíš. Ve víře se spojuje obojí. Na jedné straně je to lidské rozhodnutí a touha po Boží blízkosti vyjádřená vodou křtu, a na druhé straně Boží moc v daru Ducha svatého – to z nás činí Boží děti.

Na samý závěr chci ještě znovu zdůraznit: Ve svém životě, ve světě neprožíváme zrovna často Boží blízkost. O to víc se musíme modlit. Prosit. A taky se někdy i přinutit. Bible to nazývá jako oběť. Pouštět se do věcí, do kterých se nám nechce. Jít Pánu Bohu naproti, a to především ve sboru a pro sbor, kam patřím. A pak se stane, že ve společenství, když čteme bibli, nebo se modlíme, jakoby přeskočí jiskra, radost, zakusíme porozumění, pokoj, nově a jinak uslyšíme Boží slovo, dokážeme se nějak rozhodnout. Zakoušíme pomoc Ducha svatého. Možná máte takovou zjušenost. Možná, že na něco takového zrovna čekáte. Učedníci, které potkal Pavel v Efezu nevěděli, nebo zapomněli, že Duch svatý byl církvi dán. Ale Pavel se modlil a jejich víra znovu zajiskřila a s nimi pohnula. A tak prosme, abychom jako ti učedníci v Efezu také zakusili Boží moc a nechali se jím pohnout, uschopnit ke zvěstování. K životu Ježíšových svědků. Amen  

Za zavřenými dveřmi (velikonoční kázání)

Text: evan. podle Jana, 20,19-23

  • 19Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
  • 20Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
  • 21Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
  • 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
  • 23Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Zatímco kámen od hrobu je odvalen, učedníci jsou uzavřeni  jako v hrobě. Jsou zabarikádování za dveřmi,  plní strachu. „Kdy si přijdou pro nás, tak jako si přišli pro Ježíše!  To je  jen otázka času.“  To oni se sami zavřeli, uzavřeli. Jsou tu jistě silné vnitřní  výčitky: „.. selhali jsme“.   V místnosti za zdmi,   to není  společenství, jsou to zoufalí jednotlivci, kteří rezignovali a docela kapitulovali. Není žádná naděje.
A evangelista píše, že najednou je Ježíš uprostřed nich. Žádné zdi, žádné bariéry mu v tom nemohou zabránit. Je uprostřed nich  a zdraví civilně, běžným pozdravem: šálóm - pokoj vám! Nevyčítá jim, že ho opustili, zradili, ale zdraví je , obnovuje kontakt.
Tak evangelista líčí tajemství vzkříšení. Vzkříšení Ježíšovo není v podstatě nic jiného, než zjevení jeho lásky. Něco se děje, děje se to tiše. Co je vidět, je jak tato láska působí, proměňuje, koná nové věci. Tato láska je bez hranic,  svou mocí prostoupila vše, dokonce ve vyznání víry stojí, že i do pekel sestupuje, i do míst nejzoufalejších a Bohu nejvzdálenějších… Však v Janově evangeliu čteme, že Ježíš je dveřmi do života….
Pokoj vám !  Na jedné straně velmi běžný a civilní pozdrav. Přitom pokoj, šálóm v bibli, to není soukromá pohoda, to je harmonie všeho stvořeného, kdy je vše, jak má být….stav, který očekávali proroci. Jednou prý se bude pást vlk se beránkem...   Tento tak běžný pozdrav je Ježíšem dokonale naplněn. Vždyť na kříži vedl zápas pro celý svět a zaznělo z něj: dokonáno jest! To není konstatování exitu, ale naplnění, dokonání Božího záměru s člověkem, mír , „smíření přinesla jeho oběť na kříži“,(2 Kor 5), odpuštění vin… A učedníci poznávají toto působení vzkříšeného Pána, žehná slovy pokoj vám. A jistě si vzpomněli na slova, s kterými se on s nimi dříve loučil: pokoj svůj zanechávám vám, pokoj svůj dávám vám…. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Ježíš přináší pokoj, pokoj vzdáleným i blízkým...
Proto jim ukázal ruce a bok.  Byl skutečně ukřižován. Skutečně zemřel za člověka. A to není znamením porážky, neznamená to, že další ušlechtilý člověk doplatil na svoji dobrotu, ale tady se děje, „dokonává“   Boží záměr s člověkem (dokonáno jest…).  Beránek  Boží, který snímá hřích světa. A proto se učedníci zaradovali. Tady je zdroj radosti, věčného potěšení… jakže to říkal prorok kdysi: jeho ranami jsme byli uzdraveni….
A to je druhá věc, kterou Kristus přináší, kterou  působí v srdci. Radost.  Najednou místo  strachu a nepokoje je tu důvěra a radost.  - A opět, znovu zní : pokoj vám! Pokoj, ten tolik potřebujeme. Tolik slyšíme hlasů, které na nás útočí, abychom se báli, abychom jednali ze strachu. Ve strachu jsou lidé ovladatelní, jsou ochotni dělat zlé věci. Ježíš ale přináší svobodu od strachu. A tak ještě jednou: pokoj vám!
Ale vzápětí své učedníky vysílá. Jedním dechem. V křesťanství nejde o to vytvořit si soukromý svět, svou příjemnou bublinu, svou nirvánu. Ale je tu poslání, je tu odpovědnost za druhé, za tento svět.  Nejsme tu sami pro sebe, máme jít ven mezi lidi.
„Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“.
A v tu chvíli se vybaví Ježíšův příběh. Jak vypadalo jeho poslání - vyslání.  Např.jak byl hostem v Káni Galilejské, hostem u obyčejných lidí,  A tam docela inkognito, nepoznán, zachránil a rozhojnil radost. Nebo jak  utišil žízeň té ženy u studny v Samaří. Jak nasyti lačnící.  Jak otevřel oči slepých. Jak  zabránil ukamenování ženy cizoložné a propustil ji v pokoji.  Jak umýval nohy učedníkům -  očišťoval od viny. -  Svět se k  tomu stavěl nepřátelsky (a tak ani vy se nesnažte být se světem kamarádi).  On do svého vlastního přišel a vlastní jeho ho nepřijali, tak i vy s tím počítejte. Ale tady je ten, kdo svět přemohl.
Ježíš  vysílá ty, kteří zklamali a selhali. Ale neposílá je nevyzbrojené.  „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého“.- Bez toho by byla služba nemožná. Ježíš dává ve svém Duchu bezprostřední spojení s ním. Zajímavé přitom je, že je užito slova, jaké zazní při stvoření Adama: jeho stvoření je kompletní teprve když do něho Hospodin vdechne duši živou. A stejně jako v údolí suchých kostí ve vidění proroka Ezechiele: teprve vdechnutí Boží dává život, je skutečným životem. A my se musíme bránit materialistickému pohledu na lidskou bytost, jakoby člověk byl jen konzument, jen vyvinutější dynosaurus se základními instinkty, kterými je strach a hněv.  Je přece do nás vdechnut život, pokoj, důvěra, radost, to je na člověku podstatné a teprve tehdy, z Božího daru se stáváme lidskými bytostmi a můžeme opravdu žít.  Snad proto je to formulováno jako příkaz:  Přijměte Ducha svatého.
„Komukoliv odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Prostě: Ježíš přišel proto, aby přinesl odpuštění vin. Hle, Beránek, Boží, který snímá hřích světa,  zaznělo v J evangeliu hned v 1. kapitole.  A copak není hřích světa, odcizení, sobectví, strach, nenávist to, co dělá z života peklo? Tedy: vy, kteří jste Kristovi, jste tu od toho, odkazovat na Beránka, který snímá hřích světa.   - To pověření  je formulováno tak, aby si učedníci byli vědomi kromě velkého úkolu i velké autority. Žádný  strach z mínění druhých lidí! Není třeba se vlichocovat a podbízet!
Přesto však nezapomínat, že  J nepřišel proto, aby svět soudil,ale aby svět spasil.  Bůh nám svěřuje jeho službu odpuštěním. Apoštol Pavel to vyjádřil  jadrně takto: „ Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy: na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem!“
Amen.
 

Je čas zdvihnout se

 

                              Je čas zdvihnout se – impuls pro budoucnost církve

Dokument ze srpna 2015 (autoři -12 bohoslovců saské evang.církve, mezi nimi současný biskup Carsten Rentzing ). Přel. A. Viková.

 

Jako křesťané jsme jedno společenství, neboť jsme v Ježíši Kristu jedinečně propojeni.Vyzýváme, abychom v srdečném souhlase vyznávali:

   Jenom Ježíš Kristus nás osvobozuje. Pouze jeho milostí jsme zachráněni. Jenom ve víře v něj máme život. Jenom v bibli nalézáme normu toho, co věřit a jak žít. Zveme všechny křesťany k tomu, abychom společně povstali. Je čas povstat – zdvihnout se ! „Žádný jiný základ nikdo nemůže položit než ten, který je dán totiž Ježíš Kristus.“(1Kor 3,11)

 

Ježíš Kristus je Boží Syn. Zemřel za nás na kříži a vstal. Zasazujeme se za jedinečnost Ježíše Krista. Pouze na něm se rozhoduje záchrana všech lidí. Zasazujeme se za JX a jsme proti všem učením, která zlehčují (zpochybňují) smíření skrze jeho smrt na kříži a popírají jeho tělesné povstání(vzkříšení).

 

Bůh stvořil tento svět a každého člověka jako jeho věrný obraz s nescizitelnou důstojností.

Zasazujeme se za neporušitelnou hodnotu člověka v každé fázi jeho života: i nenarozené, slabé, nemocné,staré, chudé, vyhnané lidi zbavené práv – chceme chránit a posilovat.

Povstáváme za věrnou podobnost člověka Pánu Bohu a jsme proti každé ideologii, která člověku upírá jeho důstojnost a Bohu upírá jeho čest. Jsme proti svévolnému zacházení s životem, který už není chápán jako svěřený Boží dar.

 

Ježíš Kristus nám odpouští naše viny. Ospravedlněni před Bohem jsme jenom jeho milostí.

Zasazujeme se za evangelium o Boží lásce a milosrdenství. Každý člověk má právo tuto dobrou zprávu slyšet.

Povstáváme za zvěstování evangelia v celém světě a jsme proti tvrzení, že lidé nepotřebují žádnou záchranu.

 

Celá bible je Boží slovo – Bůh jím k nám promlouvá, ukazuje nám, kdo je on a co chce.

Zasazujeme se za důvěru Písmu svatému. Boží slovo a lidská slova jsou v něm neoddělitelně propojena. Jednota a rozmanitost jejího svědectví mají svůj střed v Ježíši Kristu.

Povstáváme za pravdivost Božího slova a proti kritice bible jako autoritě nad učením církve a životem křesťanů. Bible je vždy a stále aktuálnější než právě platný duch doby.

 

Člověk je stvořen jako muž a žena. Tato vzájemnost je dobrý Boží stvořitelský dar.

Zasazujeme se za manželství muže a ženy. Je pro každou společnost stěžejní. Chceme podporovat život rodin, darovaný touto vzájemností.

Povstáváme za upevňování manželství a proti jeho znehodnocování.

 

Všem lidem na celém světě náleží právo žít svobodně svoji víru a také k víře zvát.

Zasazujeme se za svobodu víry a změny náboženství, obzvlášť v muslimských zemích a totalitně vedených státech.

Povstáváme za svobodu svědomí a náboženství a proti každé újmě a pronásledování křesťanů a příslušníků jiných náboženství ve světě. Jsme proti každé formě nesnášenlivosti, která chce znásilňovat svědomí a myšlení.

 

Ježíš Kristus znovu přijde. Spolu s ním má náš život velikou budoucnost.

Zasazujeme se za biblické zaslíbení nového nebe a nové země. Věříme, že Boží království lze již dnes zakusit tam, kde nás Ježíš pohne, abychom druhým v lásce sloužili.

Povstáváme za život v naději a proti každé podobě rezignace, protože naše víra se nevyčerpává životem v tomto věku (pozemském životě).

 

Mít uši k slyšení (kázání na neděli Sexadesimae -60 dní před velikonoci)

Čtení: Lk 8,4-15

Text:

„To řekl a zvolal:  kdo má uši k slyšení, slyš“ (Lk 8,8)

Sešel se tehdy veliký zástup, vypráví evangelista.  Něco ti lidé  chtějí,  něco čekají. A teď si představte, že Ježíš začne vyprávět, bez jakéhokoli úvodu, běžnou historku z rozsévání. Průběh jarní setby. Proč nám tohle Ježíš povídá, co má ornice a sedlák společného s námi? 

- Jde o podobenství. Oblíbený Ježíšův žánr. Je to něco jako hádanka, jejíž rozluštění je na mě, na každém z nás. Ježíšovi nejde o popularitu, o moc nad zástupy.  Záleží mu na každém individuálně.  Proto ten moment rozluštění, na které si musí každý přijít sám. Rozluštění, které je dáno ne pouze bystrostí intelektu. Ale rozluštění jako nový pohled. Něco se ve vás pohne a vy se vnitřně posunete.

A pak, pak teprve může vzniknout skutečné společenství... ne dav, ale společenství, kde se  jednotlivec nerozpustí v davu, kde jedni slouží druhým svými dary.

Tady se musíme zastavit. Obvyklé jsou extrémy: buď dav (stádovost), nebo jsou lidé často v zajetí individualismu. Nejrůznější vůdcové  mají rádi davy, uvažují o lidech v masách („dolních deset milionů“), protože se dají dobře koupit a ovládat (chléb a hry, anebo  v jednom – levné pivo). Tito vůdcové  nechtějí, aby lidé mysleli samostatně a odpovědně. Pak ale na druhé straně je individualismus: člověk se cítí sám, je singl,  cítí se stísněný, zoufalý, nenaplněný, protože žije jen sám pro sebe.

Kolem Ježíše však vzniká společenství. Ani  dav, ani izolovaní individualisté.  A to je tajemství společenství církve. 

Tak tedy rozsévač vyjde rozsévat. A čtenář evangelia si smí uvědomit:  takhle jedná Ježíš:  stále na cestách, rozdává plnými hrstmi něco tak kvalitního.  Nemusíme mít pochyby o kvalitě zrna. Tam problém není. Problém bude v kvalitě půdy, která má zrno přijmout. A přece rozsévač rozhazuje plnými hrstmi, neříká si, kam to smysl má a kde to smyl nemá. - Některá zrna spadnou kolem cesty, hned je sezobají ptáci. Něco na skalnatou zemi, rychle vyrazí, rychle zaschnou, něco spadne do trní, nějakou dobu vedle sebe zápasí rostlina a bodláčí, ale bodláčí přeroste. Ale konečně jsou tu zrna,které padne do dobré půdy. Rostlina vyraší a přinese úrodu mnohonásobně převyšující ztráty.

Tak je tomu  tváří v tvář zástupu, lidem všem. Lidé jsou jedno velké pole, do kterého člověk zvenku nevidí: zcela jistě jsou v něm lidé, po kterých to steče jako voda  po huse, zcela jistě tam budou ti, kteří dnes nadšeně přijmout a zítra přijmou nadšeně něco jiného. A pak tam určitě budou lidé, kteří potřebují pomoci, jsou oslovitelní a přijmou. 

Dobrá tedy, říkáme si. Kvalita semena je nezpochybnitelná, s kvalitou půdy je to ale různé... znamená to tedy, že všechno je předurčené,  determinováno  prostředím? Můžeme něco udělat pro přijetí, nebo jsme zcela pasivní?

Předurčení, to není smyslem podobenství. Jinak by Ježíš nedodal výzvu (podle evangelisty velmi naléhavě): „Kdo má uši k slyšení, slyš“. 

A tak, pokračuje Ježíš výkladem, který je určen těm, kteří jsou „uvnitř“. Tedy družině jeho učedníků.  Ti u cesty jsou ti, kde slovo nestačilo ani zakořenit. Jedním uchem tam, druhým ven, nechalo to zcela chladným. Na skále – s radostí přijmout, nadšení rychle opadne s životními problémy. Mezi trním – tam něco začalo a i nějakou dobu roste, ale běžné starání nebo honba za požitky to po čase postupně zadusí. A  až nakonec: „Co je v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přenášejí užitek“.

Rozdílné půdy odpovídají různým životním situacím. A myslím, že každý z nás jistě podle sebe ví, o čem je řeč. Rozumíme každé z těch situací, protože jsme ji nejspíš zažili (neprostupné srdce, povrchnost, ustaranost...).

Kdokoli uvěří, tak ví, že to byl nezasloužený dar. Jakápak naše  kvalita!  Vždyť Ježíše odmítali právě farizeové, zákoníci, velekněží.  Elita. Ti, kteří si byli jisti svou kvalitou. A naopak, předtím vypráví  ev. Lukáš zajímavé věci. Předchozím oddílem je vyprávění o ženě v hříšnici v domě farizea Šimona.  Ten spravedlivý farizeus Šimon Ježíše pozval na večeři. Chtěl si podiskutovat se zajímavým člověkem. Prorokem? Ježíš pozvání přijímá. Nevybírá si a netřídí dopředu, s kým ano, s kým ne.  Ježíš sedí u stolu, byli tam jistě další VIP, a teď tam vtrhne žena – hříšnice. Vylije vzácný olej na Ježíšovy nohy, roztírá je svými vlasy a pláče. Farizeus v duchu brblá: to je přece hříšnice, to by on vědět mohl... A Ježíš se ho zeptá: Jeden člověk půjčil komusi 5 denárů, jinému desetinásobek. Ani jeden z nich neměl, čím by dluh splatil.  Ten Pán oběma odpustil. Který z nich ho bude mít raději? Odpověď je jasná. Ta žena slyší: je ti odpuštěno, jdi v pokoji. -  U jednoho zrno padlo na úrodnou půdu, u druhého na skálu...

Ježíš říká: kdo má uši k slyšení, slyš. Teď je chvíle, na které záleží. Teď jde o to,  co necháš ve svém srdci růst. Jde o mě, o tebe, o každého jednotlivce. Nejde o to něco předstírat, na něco si hrát, vydávat kdovíjaké výkony. Jde o to nechat zapadnout do svého srdce životodárné slovo, nový počátek, nechat jej růst, opatrovat jej.  Máme zaslíbení, že to, co začalo,  poroste, přinese dobré věci.  Jak to zpíváme v té bratrské písni: Co jsi počal, Pane milý, při nás  z lásky, doveď k cíli. Ten cíl  stojí za to.  

„Kdo má uši k slyšení, slyš.“

Pane, co všechno brání, abychom tě slyšeli... Vyznáváme před tebou, že někdy je to tvrdé a neprostupné srdce. Někdy povrchnost. Jindy ustaranost a to, že vlastně nevíme, co od života chceme. Prosíme velice, ty sám nám pomoz s kvalitou půdy našeho srdce. Zkypři je touhou, lítostí, pravým pokáním. Dej, ať přijmeme, to co nám tak bohatě nabízíš. A ty sám v nás opatruj nový začátek k dobrému cíli. Dej, ať se u nás potkáš s ovocem.

 

Co znamená Immanuel? (vánoční kázání)

Text: Mat 1,18-25

Známější příběh o Ježíšově narození je ten Lukášův: sčítání lidu, cesta Josefa a těhotné Marie  do Betléma, odmítnutí přístřeší, chudé narození v chlévě, děťátko v jeslích, pastýři a „sláva na výsostech“ Bohu.... Oba příběhy mají společné,že je třeba asistence (andělů), aby došlo k pochopení, otevření očí. Také tam i zde zazní: NEBOJTE SE. Společné je narození Ježíše v ponížení. A možná, že Matoušovo podání píše o Ježíšově ponížení ještě silněji, nežli Lukáš.

 

"Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.“

Na začátku stojí Josef.  Josef znamená „přidej Bůh“.  A toto jméno hezky vyjadřuje, že v sobě máme touhu, že se cítíme neúplní. Že  vnímáme přesah, že vnímáme (a potřebujeme) další, duchovní rozměr života. 

Jenže rovnou stojíme u  do intimního rodinného dramatu, manželské nebo ještě spíš předmanželské krize. Vypadá to, že se manželství rozpadne ještě dříve, než začalo. Zvnějšku viděno: stal se malér a Josef má být nechtěně otcem.

Je tu průšvih. Ale podívejme se my muži na Josefa  poctivě.  Stává se právě třeba těm chlapáckým mužům, že  když  se dozví, že mají být otcem, propadnou panice. Rádi by z té situace vycouvali, rádi by utekli.   Strach z otcovství, strach vázat se, strach z odpovědnosti. Raději  hledat  adrenalin jinde, raději zůstat klukem.

 

Josef je ovšem ve složité situaci. Četli jsme, že se rozhodl těhotnou snoubenku Marii potají propustit. Protože byl spravedlivý. To je důvod, proč aspoň chce Marii ušetřit ostudy, když už manželství zkrachovalo na začátku. Co je na tom spravedlivého, ptáme se?

 

Josef by mohl ve spravedlivém hněvu ztropit Marii ostudu, veřejně na ni poukázat. I trest by mohl přijít. Tak to je pojetí naší spravedlnosti. Slepá spravedlnost (nevidí, nechce vidět), spravedlnost podle paragrafů, spravedlnost jako trestání.  Ale spravedlnost bez citu, jak kdosi pravil (Chesterton?), je možná horší, než bezpráví.  Velikost Josefa je   v tom, že jeho spravedlnost se rovná milosrdenství. K tomu bude ukazovat i sám Ježíš, když se bude stýkat s všelijakými lidmi, když bude kázat, že naše spravedlnost má být větší, než spravedlnost zákoníků a farizeů, a když pronese poslední podobenství o tom, že rozhodující jsou  činy milosrdenství (hladověl jsem... žíznil jsem... byla jsem na cestách...).

Josef se tedy rozhodne řešit situaci ohleduplně k Marii, je milosrdný, je „na ni hodný“.  Přesto ale řešení je jednoznačné.

 

Nyní přichází nutná asistence, která Josefovi pomůže podívat se na věc jinak. Do věci vstoupí sen a věci se dají nečekanou cestou. Objeví se řešení, které předtím ani Josef, ani Marie neviděli. Přesto je to řešení, které bude na nich. Sen Josefovi otevře oči, aby svou realitu  situaci nahlédl jinak. Ale realizovat ten sen a přijmout jeho řešení, to musí on sám.  Tak to s námi bývá. Máme svoje představy, někdy umíněné, funguje autocenzura rozumu a  vlastních představ,  rádi bychom měli vše pod svou kontrolou. Ale stane se, že se potkáme s něčím novým, neznámým.

 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“

 

- Neboj se vzít si ji. Přijmout Marii, přijmout ji jako dar a přijmout i nový život jako dar, důležité obdarování.  Je připomenuta kdysi slavná tradice krále Davida. Ta tradice byla slavná kdysi, když ale vše lidské má sklon upadat a tak je tomu i nyní.  Stejně jako lidstvo je v koncích a samo ze svých sil a schopností si nepomůže. Lidé jsou dál čím stejnější. - Dítě bylo počato z Ducha svatého, říká Josefovi anděl-asistent. To znamená: to dítě je novým začátkem. Vstupuje do té naší tradice, předávání viny, porušenosti. Přichází jako nový začátek. Tedy je možné začít.

Přijetí dítěte, přijetí nového začátku však začíná přijetím Marie. My evangelíci jsme přecitlivělí na mariánský kult. O ten tu však nejde.   Jistěže je jediný prostředník mezi Bohem a člověkem  JK.  A přece nelze Ježíše odseknout od Marie, tzn. od viditelné církve. Populární je u nás  povýšenecké  přesvědčení, že církev nepotřebuji.  Že si můžu věřit sám a po svém.  Působí to velice vznešeně a duchovně, ale odmítat viditelné společenství, říkat Kristus ano, ale církev ne, to  je nakonec odmítáním Krista samého. Který se přece vtělil. Který přijal, přijímá naše lidství, člověčenství. Který chce spásu každého člověka.  Josef Ratzinger praví: kdo  se chce stát Božím dítětem, musí přijmout i nepohodlí  Boží rodiny, svých sourozenců. Nejsme Boží jedináčci.

 

Dále Josef slyší o dítě samotném. Dáš mu jméno Ježíš. Jméno naprosto běžné, Jošua, Jehošua. Jméno vyznavačské, které znamená prostě Bůh spasí. A jaká že ta spása je?  Spásu si lidé představují: dlouhověkost, pohoda, věčné zdraví. Aby se nám vyhnuly problémy. Anebo, jak tomu bylo v J době, že budou potrestáni naši protivníci, nepřátelé poraženi  a nám bude dáno za pravdu.

V evangeliu je to však jinak. Vysvobodí lid z jeho hříchů.

To je to první. Svoboda o hříchu. Svoboda – moderní slovo. Ale hřích – slovo nemoderní. Můžeme  místo toho ale říci: pýcha. Sobectví.  Nebo odcizení. Odcizení od světla, pravdy, lásky. Od Boha.  Hlavní věc je, že  tohle  je vlastní  příčina lidské nouze. . Na tom vše troskotá a sami si s tím neporadíme.  A dítě narozené o vánocích znamená nový začátek pro každého.

Evangelium si pomáhá citátem ze Starého zákona, zaslíbením, že se narodí dítě a že jeho jméno je Immanuel. Bůh s námi. Tedy – ta spása je v tom, že nejsme sami.  Pomoc je v tom, že je Bůh někde blízko. Třeba právě v našem průšvihu.  To první, co můžeme udělat je pořádně se rozhlédnout. V té blízkosti je jeho postačující pomoc. A to je to druhé: díky narozenému dítěti smíš vědět, že jsi a nebudeš nikdy sám. „Jsem s vámi po všechny dny,“  zazní také na konci evangelia...

To vše je darováno člověku o vánocích. A my tento vzácný dar smíme přijmout.

Nechme  se obdarovat...

O jednom setkání dvou těhotných (adventní kázání)

Čtení: Iz 52,7-10

Text kázání: Lk 1,39nn

Za dnů krále Heroda, později za dnů císaře Augusta. Tak píše evangelista Lukáš, lékař a vzdělanec, který se rozhodne napsat všechno pěkně po pořádku. - Tak běží náš čas a náš svět. Jsou to dny Heroda,  dny Augusta. Světovládci hýbají dějinami, králové a králíci se bojí o svou moc. Nic moc. Nic nového pod sluncem. Touha po moci a bohatství hýbá světem. Je strach přivádět děti do takového světa.

Jenže jsou tu ještě jiné dny, jiný čas, jiný pohyb. . Pohyb nenápadný, skrytý, jemný, jako když se pohne něco v nejvnitřnějším člověku. Jako když motýl mávne křídlem. Dívka Marie měla pozoruhodné navštívení. Vydává se na cestu.  Touží navštívit starší a zkušenější ženu, příbuznou, Alžbětu.  Ta čeká dítě, i když její roky pominuly. A mladičká Marie – co se to s ní děje? Proč tolik jde velký kus cesty  přes hory a doly za Alžbětou? Proč spěchá?  Ten její spěch, to není ten nesmyslný spěch nás moderních lidí, kteří se honíme, chceme stihnout co nejvíc a přitom plujeme po povrchu. Marie se touží setkat, proto spěchá a putuje daleko. Možná  už v sobě cítí dítě? Těší se, nebo se naopak bojí? Potřebuje ujistit ve zmatku, ve kterém se možná zmítá, potřebuje vylít srdce?

Připomínámi to příběh mé babičky: po svém prvním porodu tolik toužila vidět svou sestru, že se vydala zimou a sněhem pěšky přes 30 km, malého chlapečka  nesla a hřála vlastním tělem… Záhadný svět žen…

Marie po namáhavé cestě vejde do domu kněze Zachariáše. Jestli je zrovna v chrámě  nebo doma, není důležité. Zachariáš dočasně oněměl, nemá co říci, tak jako nemáme co říci pokaždé, když umíněně trváme na svých představách. Malověrní muži...

Marie zdraví Alžbětu. Jsme svědky prostého setkání.  Potkávají se dvětěhotné  ženy. Zvnějšku viděno, jedna do toho vlítla jako mladá a svobodná, druhá jako téměř stařena. Marie zdraví jistě tak, jak bylo zvykem: pokoj tobě. To, co tak potřebujeme.  A Alžběta odpovídá, volá velikým hlasem, když její muž kněz je kvůli své malověře němý.

Jak velkou hodnotu setkání. Jak velikou hodnotu má opravdový pozdrav, pozdravení.  Ne nadarmo je v tomto slovu obsaženo slovo zdraví. Dobré slovo, opravdový příklon srdce k srdci, v tom je ozdravná síla. Tam, kde se vpravdě dva lidé potkají, tam se děje něco božského. Pozdrav Marie se setkáváse  silnou odezvou a hlubokým porozuměním. Alžběta vidí a nějak prostě ví.  Dobrořečí, mluví dobro, žehná. „Požehnaná jsi nade všechny ženy“. Důvodem je, že je matkou Pána. Alžběta to ví, protože dítě v ní se pohnulo radostí.

To se dobře ví a je to tak, jak prožívání matky přímo ovlivňuje dítě v těle. Zde je to ale obráceně: dítě pod srdcem přenáší radost na ni. Alžběta děkuje Marii za její víru, se kterou řekla andělovi: staň se mi podle tvého slova. – Staň se, beru, přijímám nesnadnou cestu, díky které přijde Spasitel na svět.

A nyní se ujme slova Marie, zpívá to slavné a vznešené: Dobrořečí má duše Pána.  Prvotní, dobrý impuls narůstá, radost narůstá, Marie tuto radost směřuje vzhůru. A jakobychom najednou nepoznávali tu pokornou a tichou dívku, když zpívá bojovnou píseň o tom, že mocní a bohatí a pyšní již padají z trůnu, a ponížení jsou povýšeni. Však víra, jejíž je Marie velikým příkladem všem lidem,  v sobě obsahuje obojí: odevzdání  i vzdor. Přijetí i odvahu vidět věci jinak.

Marie zůstává u Alžbětě na návštěvě nějaký čas. Nespěchá už.  Po třech měsících se vrátí domů. ..

Směli jsme spolu projít příběhem o setkání dvou žen. Je to adventní příběh o návštěvě, o hlubokém porozumění. Příběh o jemném pohybu motýlích křídel, příběh o narůstající vnitřní radosti.

Všem nám přeji něco podobného. Abychom v adventu  zažili dobrá setkání, dobré rozhovory,  a jim věnovali čas.Abychom z našich neklidných časů,  z časů Herodů a Augustů uměl vstoupit do času, který je těhotný novým životem.

A nejde jen o starý příběh, který se odehraje kdesi v Betlémě. Kristus  se má narodit, chce narodit v nás samotných. Nový život v nás, to je víra.  I to nám chce příběh o setkání dvou těhotných žen, Marie a Alžběty,  povědět. Amen.

Jako těhotenství má svůj čas, takový je i tvůj čas, Pane. Prosíme o tu milost, abychom se mohli z našich časů vpravit do toho tvého. A v nás ať vyroste nový život, i když si připadáme vyschlí a prázdní. Vždyť pro to jsi přišel. Amen.

Kázání Boh. Vika při česko-německé bohoslužbě 4.10.. (návštěva z Erfurtu)

Lk 12,15:  Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. /Ne v rozhojnění statku něčího život jeho záleží./

 

  Možná, že si rádi občas zalistujete v nějakém atlase. Ale nejsou jen atlasy zeměpisné, – ale také třeba anatomické. V nich je zakreslen celý lidský organismus: kosti, klouby, svaly, srdce, mozek, cévy, nervy i rozmnožovací ústrojí. Je to složitý, pozoruhodný svět. A nejen že to tu všecko ve skutečnosti je, ale ono to ve vzájemném souladu také spolupracuje.- A navíc se od biologů dovídáme, že každý člověk je vlastně originál. Spolu se žalmistou tedy můžeme zvolat: „Podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky.“ /139,14/

 

  Když je lidské tělo něčím tak vzácným, jistě je nutné se o ně starat. Musíme jíst a pít, musíme se oblékat, umývat se, dáváme se léčit a potřebujeme střechu nad hlavou. Na to všecko máme dbát. Bohatý člověk -rolník  v Ježíšově podobenství podle Lukáše to také svědomitě dělal. Hospodařil, na polích se mu hojně urodilo, postavil si větší stodoly, a tam shromáždil své obilí i ostatní zásoby. A řekl si: Teď máš zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli. Dnes bychom třeba ještě dodali: máš přece v pořádku plot, bránu, zámek a zaplacené pojištění.

 

  Nečteme, že by ten člověk někomu ubližoval anebo se choval bezbožně. Jeho počínání asi nevybočovalo z mezí slušnosti.  A přece tam něco chybělo: být bohatý před Bohem. Onen muž – jinými slovy – zapomněl, že ta úžasná lidská bytost – a také jeho bytost-  je chrámem Ducha svatého. Nevěděl, že náš život je „založen v Kristu“ a že při smrti máme mít „paměť dobrou, víru živou“, jak se zpívá v Pražském kancionálu z r.1620 /EZ 469/. Zahleděl se příliš do sebe a do svých vlastních zájmů.  Ale je tu přece také svět kolem nás a Bůh nad námi! Pošetilec se domníval, že už našel trvalé zajištění své existence. Ale Bůh mu řekne: Blázne!

 

  Člověk není tak zdatný jako jiní vyspělí živočichové - třeba lidoopi. Lidský organismus je vlastně v každém ohledu křehký. Fyzicky i psychicky. Pomáháme si proto technikou. Avšak přesto nás může  porazit silnější živočich, drobný mikroorganismus anebo mimořádná životní příhoda - pohroma přírodní, společenská, technická či osobní. Jsme všestranně ohroženi.  Ještě této noci si vyžádají tvou duši. A čí bude to, co jsi nashromáždil? Co ti to bude platné tváři v tvář smrti? A před tváří Boží? Kde zůstala tvá láska, která spolu s vírou a nadějí zůstává, i když ostatní veličiny pomíjí? Láska, která nehledá svůj prospěch?

 

 Ze 112. žalmu jsme slyšeli: Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí... Rozděluje, dává ubožákům.  Spravedlivý zůstane v paměti věčně. Moudrý člověk má oporu v Bohu,  spoléhá se na svého Stvořitele, své věci spravuje dle práva, což v Bibli znamená nesobecky. Nedělá si z ničeho talisman či modlu, na nic se nespoléhá přespříliš. Svou jistotu hledá pod vládou věčného a milostivého Boha. Jeho srdce pevně doufá v Hospodina. Ať už nám Pán Bůh čas života vyměřil jakkoli, jsme jeho, z něho čerpáme sílu a moudrost a jeho slovem se dáváme vést. Náš život je pak naplněn láskou. Ať už nás tedy čeká třeba jen ta jediná noc anebo ještě dnů a nocí dlouhá řada,  on je naším štítem. P r o t o můžeme klidně žít, jíst, pít a být dobré mysli. Podstatné je, abychom byli dobře zakotveni.

  Slovy apoštolského listu: Nic jsme si na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést...Kořenem zlého je láska k penězům.  Z touhy po penězích někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Ty však usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. O to tedy ve svých  modlitbách prosme. Písmo svaté a církevní dějiny nám ukazují mnoho lidí jako dobrý příklad. Můžeme se ohlížet za těmito svědky. Při biblických hodinách jsme hovořili o Rút Moábské. Čteme o lásce v prvotním jeruzalémském sboru. Před měsícem jsme si připomínali Dr. Alberta Schweitzera. Církevní kalendář je plný různých jmen, která nám zpřítomňují podnětné lidské životy. A také kolem sebe vidíme ve společenství Kristova lidu – a mnohdy ovšem i mimo něj -  mnoho povzbudivého. Díky Bohu za to!

 

  Boží slovo nám dává odvahu vykročit na dobrodružnou cestu: na ní se náš život naplňuje tím, že se sdílíme, že tu jsme s druhými a pro druhé; na ní se nalézáme, i když se tak trochu ztrácíme nebo se rozdáváme. V Kristově duchu se naše „já“ plně uskutečňuje, - když se vydáváme a na sebe tak trochu zapomínáme. Hledíme na milujícího a umírajícího Krista a získáváme jistotu pravého a věčného života. Díváme se na jeho svědky a   povzbuzuje nás to v nejistotách a nesnázích, které přicházejí. Je nám sice někdy do pláče, ale přesto můžeme čerpat z trvalého zdroje radosti a potěšení. Kolísáme, ale někdo nás opět pozvedá. Nevíme si občas rady, ale rádcem je nám Ježíš Kristus a jeho následovníci.

 

  Jistěže se na všech životních křižovatkách musíme stále znovu rozhodovat. Boží zákon nám nedává hotové předpisy do všech jednotlivostí. Je nám směrnicí, ale potřebujeme vždycky novou moudrost a fantazii. A někdy se zase musíme kus cesty vrátit zpátky a vydat se jiným směrem. Nesprávné kroky máme poznat, litovat jich a napravovat je. Riskujeme klopýtání a pády. Ale věříme, doufáme, že nás Pán Bůh znovu postaví na nohy a ukáže nám směr.

 

  Tak se můžeme bezděky stát světlem jiným lidem, kteří hledají, tápou a třeba bloudí. Také naše počínání  může připsat další kapitolu do křesťanských svědectví.  Mnozí se přece rozhlížejí po světě, shromažďují poznatky a uvažují.  Také by chtěli svůj život naplnit konáním dobra a přemáhat zlo. Boží moudrost - bohatství jeho moudrosti si stále razí cestu do lidských srdcí.  Sklání se k nám i ke světu, který stvořil a který miluje. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Osvobozuje vězně. Otevírá oči slepým. Sehnuté napřimuje. Ochraňuje ty, kdo jsou bez domova. (Ž 146,7-9) A také z nás dělá nástroj svého pokoje.

 

  Nemáme všecko ve svých rukou, i když se nám to někdy zdá. A také na nás všecko naštěstí nezávisí. Nemusíme být ustaraní a příliš bázliví, ovšem ani lehkomyslní a zaslepení svými úspěchy.  Nemusíme se bát zlé zprávy. Naše srdce má oporu v Bohu, nebojí se. Naše srdce pevně doufá v Hospodina, který je milostivý, plný slitování, dobrotivý... Společně se starozákonním žalmistou Hospodina budu chválit po celý svůj život.

 

 

 

 

Jarmila Klapková: Církev jako plachetnice

Církev jako plachetnice

(podle Joan Gray)

Pokud dnes pojedete do Říma a navštívíte katakomby, najdete tam na stěnách vyrytý jeden z prvních symbolů křesťanské církve. Je to loď. V době Ježíše byly dva způsoby, jak pohánět loď na otevřené vodě. Jeden z nich bylo veslování, energie potu produkovaná člověkem. Druhým způsobem bylo použití plachty a využití síly větru.

Když první křesťané kreslili loď jako symbol církve, nebyla to nikdy veslice. Byla to vždycky plachetnice. A to  proto, že v den Letnic  našli to, co jim do té doby chybělo. Našli sílu, kterou potřebovali k tomu, aby mohli dělat to, k čemu byli povoláni. Našli ducha Svatého, který se mezi nimi pohyboval jako mocný, silný vítr. A když cítili, že ten vítr začal foukat, zvedli plachty, odevzdali se do rukou Božích a  řekli: "Vezmi nás, kam si přeješ." A v síle tohoto Ducha změnili směr lidské historie navždy. Ti z nás, kteří tvoří církev Ježíše Krista dnes, mají na výběr: můžeme zvolit, aby naše církev byla veslicí. Nebo můžeme zvolit, aby to byla plachetnice. Můžeme k tomu přistupovat tak, že církev bude takový projekt udělej-si-sám. Nebo můžeme pokročit dál, jak to udělala první církev, která plachtila díky síle ducha svatého, aby naplnila Boží plán na tomto světě. Nemám 10 jednoduchých kroků jak se stát církví-plachetnicí.  Ale vím, že když budeme chtít plachtit, musíme odložit  vesla a dát Bohu prostor k práci. Plachtění vyžaduje, abychom Bohu nepřekáželi a nechali ho naši církev vést.

Plachtění je v mnoha směrech stejně náročné jako veslování. Rozdíl je v tom, že veslaři jsou odkázáni na svou vlastní sílu, kdežto posádka plachetnice se učí využít nekonečné síly větru k tomu, aby je poháněla, kam potřebují jet. Tento proces je o životě v kreativním napětí mezi naší chudobou a bohatstvím prostředků, které Bůh poskytuje všem, kdo pokorně hledají boží vůli.

Odložit vesla, vzdát se naší kontroly nad věcí, je velmi těžké. Chceme, aby naše církev byla taková, jakou ji chceme mít my a často nás ani nenapadne, že Bůh může mít úplně jiné představy. Upneme se na naší vizi a přitom Bůh může mít na mysli něco naprosto odlišného. Dokud budeme trvat na tom, že máme vedení ve svých rukou, nebudeme tou církví, jakou nás Bůh chce mít.

Toto nás přivádí k modlitbě. Když odkládáme vesla, musíme zároveň zvednout plachty modlitby. Modlitba je tlukoucím srdcem církve-plachetnice, modlitba je ten pohon. Ježíš mnohokrát opakoval – O cokoliv požádáte v mém jménu, v souladu s mojí vůlí, to pro vás udělám. Nevím, jak modlitba funguje, ale věřím, že nějakým způsobem modlitba otvírá dveře pro působení boží vůle tady na zemi tak jako v nebi. Když se modlíme, stávají se věci, které se jinak nestávají. Pokud chceme plachtit poháněni větrem božího ducha, můžeme začít právě teď soustřeďovat nás společný církevní život více kolem modlitby. A co se stane, když jsou naše modlitby vyslyšeny a vítr nás zanese do končin, kde se necítíme příjemně? Nedávejme se na ústup. Nebojme se. Místo toho spusťme plachty a řekněme Bohu: Jsme tví, veď nás, kde nás chceš mít. Věřím, že Bůh je stejně živý a stejně aktivní jako byl v době prvních apoštolů. Otázka nezní – Přestal vítr foukat? ale – Jsme ochotní spustit plachty?

Stránky