Být bližním (kázání J.Juna)

Čtení: Lk 10,25-37

Text:  Žid 13,2: S láskou přijímejte i ty, kteří přicházejí odjinud. Tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.

Je to dnes veliké téma, protože není teoretické a je to za dveřmi. Imigranti z rozvrácených zemí, kde jde o život,   houfně hledají útočiště v Evropě. Už dlouho v zemích jako Británie, Francie, Německo. V poslední době intenzivně   Itálie, protože je nejblíž  z Afriky. Jde o tisíce a tisíce lidí.  Snad každý zná obrázky přeplněných člunů, které míří směr Evropa, směr země zaslíbená. Za poslední rok utonulo ve Středozemním moři  na této riskantní  cestě do Evropy   mnoho tisíc lidí, mužů, žen, dětí.  U nás v české kotlině bylo vše zatím teoretické. Nyní se však hovoří s vášněmi o kvótách EU pro počet uprchlíků v jednotlivých zemích. Bylo by to rámci prosté  solidarity. Přesto  vypukly vášně kvůli tomu, že bychom měli přijmout 1.300  uprchlíků.  Jsou to štěnice, poznamenal kdosi nad fotografií  gumové  lodě přeplněné černými hlavami. Je to trójský kůn, který nám rozvrátí naši společnost! - zaznělo jinde. Nebo titulek: imigranti se nemají špatně, jezdí si na výlety – kdo to asi platí? Další zátěž sociálního systému, tito pracovat nebudou. – Prostě: strach. Kdo ho vlastně živí?

Setkáváme se také  s tvrzením, že musíme ochránit křesťanskou Evropu před islámem. Dokonce v ČR : Islám tady nechceme. Prý jde o ochranu křesťanských hodnot, slyšíme z úst lidí, kteří s křesťanstvím nemají  nic společného a ještě nedávno jakýkoli duchovní rozměr popírali. A co je smutnější, slýcháváme to někdy i od radikálních křesťanů, kteří straší před islámem (viděl jsem tento tento týden  stánek, který organizovali velmi probuzení křesťané:  šlo o podpisovou akci  proti kvótám v rámci Evropské unie). Prostě zavládl strach a mám pocit, že ho někdo záměrně živí, protože je třeba rozložit EU.

Ale co jsou ty údajně křesťanské hodnoty v Evropě?  Říká se – svoboda, tak aspoň to vyznělo v lednu kolem atentátu na Charlie Hebdo v Paříži. Podívejme se však do evangelia. Domnívám se, že Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi  je právě o tom, co je opravdu zásadní.

Tedy – za Ježíšem přichází znalec Písma a Ježíše zkouší: Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Dobrá otázka, škoda, že si ji většina lidí vůbec neklade. Totiž – jak mám žít, aby to mělo smysl? Jaký život má budoucnost – co stojí za to a co naopak je marnost nad marnost? O tuto otázku jde vždycky, i dnes, když se řeší tzv. kvóty.  – Ježíš odpovídá slovy, které jsou esencí, zhuštěním zákona (a znalec zákona to jistě musel dobře znát): miluj svého Boha z celého srdce, celou duší, celou svou silou, myslí, miluj bližního svého jako sebe samého.

Dvojí přikázání lásky. To je to ořechové, to je to, oč jde. – Ale  my lidé rádi věci komplikujeme,  rádi  říkáme, alo ono je to složitější, rádi se tzv. vykecáme.  Zákoník se tedy  ptá dál: a kdo je můj bližní?

A Ježíš na tuto otázku přistoupí, ale po svém. Vypráví příběh – podobenství. – Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Jeden člověk – tím Ježíš říká: kterýkoli člověk to může být. I ty. I já. Můžeme se v podobné  situaci ocitnout, i když žijeme v přesycené a rozmazlené Evropě. Může se stát, že se něco zvrtne (a ono se něco zvrtnout může, ukazuje se, jak naše konzumní společnost je zranitelná a jen do času), může se stát,  že se to nějak semele a my dostaneme po hubě. A  budeme ležet v příkopu polomrtví, tedy budeme na tom přesně jako ti uprchlíci: na rozhraní mezi životem a smrtí. V situaci, kdy budeme naprosto  závislí na tom, jestli se k nám někdo skloní nebo neskloní.  Pomůže, nebo se  otočí zády.

První, kdo šel tou cestou, byl kněz.  Ježíš  říká lakonicky: ale když ho uviděl, vyhnul se mu. Ne, že ho neviděl, on ho viděl dobře, stejně tak jako my vidíme dobře obrázky v televizi a na internetu. Ale vyhnul se mu. Stručně a přesně řečeno. – Uhnul, aby se mu nezadřel pod kůži. Uhnul, protože -  kdoví proč… vykladači říkají, že spěchal do chrámu, že se bál rituálního znečištění… já bych řekl docela obyčejně, kvůli sobectví.  A náboženství může být taky velmi  sobecké! Hlavně si udržet svoji harmonii, pohodu, svůj klídek, své spasení.

Další  člověk, další šance: levíta, tj.pomocník ve chrámu. Uvědomme si, že v Ježíšově době centrální roli hrálo náboženství, proto Ježíš  tak nemilosrdně tepe do židovství své doby. Má na to právo, je to jakési praní rodinného prádla. . Dnes u nás (v sekularizované společnosti)  tomu tak ovšem  není, toho si dobře všiml  autor dětské knížky Ježíšova podobenství, a tak tam v tuto chvíli postaví soudce s parukou. Nebo manažera s kravatou. I  ten  si sice všimne polomrtvého u cesty, ale dělá, jakoby nic.

A do třetice přichází – Samařan. Samařané byli obyvateli Samařska, kraje mezi Judskem a Galileou na severu.   Ti  se neměli s židy vůbec rádi, přestože byli  příbuzní, však to tak bývá, i ti Arabové a židé a křes´tané jsou monoteisty a vychází z jednoho kořene… a  kolik napětí bylo a je mezi nimi … Dělali si naschvály, dělali si  legraci z víry jedni z druhých, ponižovali, zesměšňovali, vyhýbali se…. My však víme, že žid Ježíš se Samaří nevyhýbal…

No, a ten Samařan – uviděl (stejně jako jeho dva kolegové), jenže, byl hnut soucitem. A to je  asi to ořechové. Soucit.  Viděl v něm ne žida, ne negra, ne muslima, ne cikána,  ne jinověrce,  ale polomrtvého člověka. Člověka, který zemře, pokud se mu nedostane pomoci. A tak podle toho  jedná. – Přistoupil k němu. Tedy dává všanc blízkost, obyčejnou  lidskou vzájemnost.  Vidí konkrétního člověka, ne  někoho přes filtr ideologie. A není romantický a naivní, ví jak pomoct a umí to. Ošetřil rány přesně tak, jak se to má. Posadil  postiženého  na svého mezka (tedy omezil své pohodlíčko, musel jít pěšky),  v nejbližším hostinci se o něj staral (věnoval mu svůj čas, tedy finančně tratil), nadto zaplatil nemalý peníz  a dokonce říká: při zpáteční cestě se tu stavím a zbytek, bude-li  třeba,  dorovnám.

Tak. Konec příběhu. A nyní  přímá otázka: kdo z těch tří byl bližní tomu polomrtvému?

Jasná odpověď.…. Samařan. A nakonec zazní výzva: ty jdi s jednej také tak... Nemáš se postavit stranou a říkat si, kdo je můj bližní. Ale máš se bližním stát.

***

Pokud se  někdo chce dovolávat křesťanských hodnot, tak  nechť vezme vážně tato Ježíšova slova. Ano, jistě, být milosrdným, to je riziko, ostatně láska nikdy není bez rizika. Můžu naletět, můžu být zneužit.  Pokud by ale tyto otázky převládly, pak by Samařan nikdy nepomohl . Šel by dál svou cestou, jako  před ním kněz a levíta. A  nešťastník by zemřel.

A ještě jedna věc. Poslední  Ježíšovo podobenství-příběh-kázání – dříve, než jde Ježíš cestou kříže je- podobenství o posledním soudu.  Je to něco jako jeho závěť. A stojí tam: cokoli jste učinili jednomu z těch nepatrných bratří (ve vězení, hladoví a žízniví), mně jste učinili. A pak Kristus, ten největší bližní, jde dál, jde cestou lidsky šílenou.  Zhodnotíme to jako naivní, chceme se tomu pragmaticky a sobecky vychechtat? Nebo to vzít, jak to je, a poznat vzkříšení?

Chápeme už konečně, rozumíme našemu Pánu, který říkal: kdo chce zachovat svůj život, ten ho ztratí ??? Amen.

Pane, ty jsi ukázal v tom podobenství, že podstatná otázka nezní –kdo je můj bližní, koho ještě přijmu a koho už ne, ale jak mám jednat já sám, abych – já sám- byl – pro druhé bližní? To sobectví, ach,  to je taková mrcha.  Pane, dej, ať můžeme jít za tebou.

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky