Marek 1,40-45
Přichází za Ježíšem malomocný.
Nevíme o něm, jak se jmenoval, nevíme kdy a kde se to stalo. A tak jméno – to je to moje, místo je toto, doba – nyní.
Jsme málo mocní, i když bychom rádi působili dojmem, jak všechno hravě zvládáme. Malomocenství byla infekční nemoc, odumírání tkání zaživa. Kdo byl prohlášen za malomocného, trpěl hned dvojí zavržeností. Musel opustit lidské společenství, byl zavržen společensky. Žil na pustém místě, kdykoli se blížil nějaký člověk, musel volat: jsme malomocný. A ještě těžší byla nemožnost účastnit se bohoslužeb. Nemocní tak vnímali i zavrženost od Boha. Neměli žádnou jinou perspektivu, nežli smrt, smrt o samotě.
A my sami? Co všechno s sebou vlečeme, jakou perspektivu máme, co všechno nás znečišťuje, čemu všemu vůbec nerozumíme, co máme za sebou, co nezvládáme, na co prostě nestačíme….
Ale o to víc k nám zaznívá radostná novina, že s tím můžeme za Ježíšem. Takoví, jací jsme. To je veliké evangelium. Každý má k Ježíši volný přístup. To ne proto, že já bych byl ten hodný, dobrý, zbožný, krásný, úspěšný. Mohu přijít přímo k němu, protože nás má rád. Není zákonem, jméno Ježíš přece znamená „Bůh zachraňuje“ a přišel právě pro ty, kteří lékaře potřebují. Mohu ho poznat právě jako málo-mocný.
Malomocný prosí. „Chceš-li, můžeš mě očistit“. Dává průchod své veliké touze. To ta touha jej k Ježíši přivedla. Odvrací se od svého malomocenství tam, odkud pomoc přichází. A říká: Buď vůle tvá, ne má.
Potkává se se soucitem. Ježíš je hnut milosrdenstvím. Soucit v bibli, to je doslova pohyb vnitřních orgánů. Milosrdenství, to je něco tak důležitého, co vnáší světlo a teplo, úlevu, život sám. Takhle jedná Bůh, takhle jedná JKtus, takhle má soucítit člověk s člověkem.
A vztáhl ruku. Z milosrdenství roste jednání, nezůstává jen u vnitřního hnutí. Vztažená ruka, ruka jednající ve prospěch člověka, i to patří k Bohu.
Dotkl se ho. Zde se děje záchrana. Ježíš toho malomocného neodmítá, nedrží si od něj odstup. Naopak, dochází ke kontaktu. K dotyku, k blízkosti. Právě naše malomocenství, hřích, to, s čím si rady nevíme, to je místo, kde s ním stupujeme do kontaktu. Z výšin své spravedlnosti se nikdy Nejvyššího nedotkneme. Jen v propasti lidské bídy se nás dotýká svým nekonečným milosrdenstvím.
„Chci, buď čist“. Ježíšova vůle je vůle Boha, který chce, aby se všichni lidé zachránili. Ježíš ji vyslovuje, abychom skoncovali s beznadějí a toužili po tom, v co se ani nedovažujeme doufat. Jeho touha je jasná a J chce, aby jeho touha byla i naší touhou.
A hned od něho malomocenství odešlo.
Ježíš toho člověka ihned odesílá. Jednak ke kněžím, kteří ho mají podle zákona prohlásit za čistého. Ale tak nějak do života vůbec.
Bylo odeslán….Je to pověděno silným výrazem: hodil jej… skoro to zní v řeckém originále jak uvrhnul… Ale nezapomeňme, že ten člověk dříve byl uvržen do samoty, do izolace. Ježíš je nyní zpátky posílá do života. A přikazuje mu, aby o něm mlčel.
Ježíš není náboženský guru, který by chtěl k sobě poutat lidi. Nejde mu o vlastní propagandu, o vlastní slávu. A tím pádem ani pro nás cílem nemá být vlastní propaganda, ale pomoc jednotlivému člověku. Ježíšova cesta je skrytá, až o velikonocích vyvrcholí.
Ovšem, ev. Markovo vypráví, jak ten člověk jedná naopak. Šíří evangelium dál. Ono to ani jinak nejde a je to přirozené. Už tím, že ten člověk prostě je a žije, vydává svědectví o tom, co je pro něj důležité. Tak je tomu i s námi. Nic nevnucujeme, na sebe neupozorňujeme. Jen žijeme ve světle toho, co jsme poznali. Nelze ukrývat světlo, nemělo by to smysl….
A co Ježíš?
Je v ústraní, jakoby se skrýval. Nechce se stát miláčkem, modlou lidí. A nejen to: z narážky o tom, že byl na opuštěných místech nás v této souvislosti napadne: zatímco je malomocný z pustých míst zpět ve společenství, u Ježíše jakoby právě naopak. Jakoby se situace proměnily. Ježíš neproměňuje situaci člověka zázračným kouzlem , čarovným mávnutím. Ale tím, že ze svého velikého milosrdenství bere na sebe vše, co nás tíží. Jak to stojí u proroka Izajáše: Tím, že se nás dotýká, z nás snímá břímě. Bere je na sebe, na kříž, abychom my mohli žít.
A lidé k němu chodí odevšad. Můžeme zde slyšet nedávné vánoční evangelium: pastýři i mudrci, nejrůznější lidé jej potřebují, jdou za ním, odevšad. Neboť tu je střed, tu je naplnění lidských tužeb. Kdo jako malomocný pozná svoji touhu, může se vydat na cestu s vírou, že Ježíš ji naplní. Amen.