Čtení: Mk 4,26-34

Text: Ž 126

Dnes je 17.listopadu. Tehdy, na den studenstva, začal konec nesvobody v naší zemi. A ještě kus století předtím ve stejný den studenti demonstrovali proti zavření vysokých škol nacisty. Někteří za to zaplatili životem. - 17.11. nechť je připomínkou, že svoboda je vzácný dar. Že není samozřejmá. Že lze o ni přijít. A že za ni mnozí v našich dějinách byli ochotni položit své životy.

Je dobré za ni děkovat. Připomínání důležitého výročí je nutné pro naši budoucnost. Lidská paměť, to je něco nesmírně cenného. Pokud hrozí nějakému společenství, třeba národu ztráta paměti, pak je ve vážném ohrožení. Ztrácí svůj kořen, stává se snadno manipulovatelným. V knížce Škola Malého stromu říká dědeček svému vnukovi: Když nevíš, odkud pocházíš, nevíš ani, kam jdeš.

I náš žalm začíná vzpomínkou. Ohlédnutím zpátky.

I.

Víme, jak velkou posilou pro nás je vzpomínka na něco krásného, co jsme zažili. I v  žalmu máme zachycenou vzpomínku na něco velikého a radostného.“Když Hospodin úděl Siónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal“. Šlo o událost vyvedení z babylonského zajetí. Tam byl Boží lid odvlečen, splynout s obyvatelstvem a tak měl zaniknout. Jenže Boží lid měl paměť, a ta mu pomáhala. A k tomu ještě se stalo něco, v co nikdo nedoufal.Věčná babylonská říše padla a Boží lid se smí vrátit domů! Smí obnovit Jeruzalém, chrám. To nikdo nečekal, ani v nejsmělejších prognózách! Stalo se něco nečekaného – režim, stejně jako mnohé jiné režimy, který hlásá, že tu bude na věčné časy, tu prostě není! Něco tak nepravděpodobného!

Tuto zkušenost si s sebou Boží lid nese svou cestou. Zkušenost nepravděpodobného. Zkušenost naděje, která přijde shůry jako dar do situace, kdy po lidsku nevidíme žádné východisko. Izraelští mají zahynout už kdysi v Egyptě jako otroci, je jim však dáno z toho vyjít a otroctví opustit. Když jsou na břehu moře, za nimi je poušť a egyptští vojáci, před nimi moře, tak se moře rozestoupí a cesta vede dál.... A když Ježíš Kristus umírá a vypadá to tak, že vše končí, stane se to, co nikdo nečekal, vstává z mrtvých. Jeví se to všechno tak nepravděpodobně, jako zázrak, slovy žalmu: jako pouhý sen. Ale pouhý sen to přece není. (Ukazuje nám to, že, jak nic z toho, co tady prožíváme, ať dobrého či špatného, nemusí definitivní. Není to ještě cíl. Ani ta smrt není definitivní.

II.

Nesmí se však zůstat je ve vzpomínkách. Však žalmista nezůstává a učí nás prosit, volat: „Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!“ Žijeme v přítomnosti, ledačemus nerozumíme, ledacos nás může trápit. A žalmistova modlitba nás učí, že nemusíme vše přijímat jako nesmyslné, slepé rány osudu. Jako úděl. Používá k tomu obraz judské pouště: po většinu roku je rozbrázděna suchými údolí, ale v období dešťů po ní tečou potoky vody a tak se poušť brzy na jaře zazelená a nádherně rozkvete. Tou modlitbou tedy žalmista vyznává: co je, Bože, suché, mrtvé a bez života, není definitivní. Protože, ty Bože, jsi Bohem nečekaných překvapení. Co se mně jeví jako mrtvé, může krásně rozkvést jako kytky na jaře…

Pro přítomnost dále vyplývá, že to je jako když rozsévač rozsévá zrnka. „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy“ - Nejde to bez námahy, bez práce. Bez dávání, dokonce bez sebezapření. Pro přítomnost často platí úsilí a slzy. Plná radost je teprve před námi. Výhled na radostnou žeň, kdy se budou sklízet plné snopy posiluje. Obraz žní, svázaných snopů, to je obraz naplnění. Co všechno jednou vyroste z těch nenápadných zrnek! Každé semínko lásky, pravdy, které zasejeme, má smysl. Poroste vstříc dobrému naplnění. Nepadá do prázdna. Má to smysl!

Tento obraz rád používal Ježíš pro Boží království. (O rozsévači, samočinně rostoucí, hořčičné zrno...). Nyní je čas rozsévání Doba, kdy zrnka padají do půdy a kdy jakoby nic nebylo vidět. Dokonce, jakoby se v zemi ztrácela. Jakoby byla pohřbívána. Ale navzdory nepatrnému vzuhledu a malým začátkům rostě a poroste až k dobrému cíli.

A tak smíme věřit, že nic dobrého se neztrácí.

III.

Prosba: Hospodine, změň náš úděl. To je odvaha vzepřít se tomu, co se zdá být osudové. Ty ses Bože v minulosti častokrát dal poznat jako ten, kdo vstupuje překvapivě do dějin. A především se tak stalo v postavě Jkta. Přišel jako obyčejný, bezbranný člověk, osvobozoval lidi z jejich pout. Celým svým životem ukazoval, že se člověk nemusí nechat semlít mocí, násilím, tím, co se jeví jako nutné. A když umírá, přesto povstává k novému životu. Díky tomu se smíme modlit, nerezignovat, hledat to, co má v Božích očích smysl.

A tak víra se staví proti tomu, co se jeví jako osud. Je činná, aktivní, pere se a nevzdává to, očekává od Boha, žes se projeví jeho moc, milost. Nediktuje sice jak, ale nerezignuje. Změň, obrať, Ne osud – kdy už se nedá nic dělat.

Osudové myšlení bylo typické pro všechny druhy totality. Tak velí dějinná nutnost, vlast, strana! Víme, že např.nacisté věřili v osud a prozřetelnost, která je – jejich vůdce - vyvolila. Krev, půda, vyšší rasa. Tomu se postavili někteří křesťané, mezi nimi D. Bonhoeffer. Byl uvězněn a před popravou napsal těchto několik slov víry:

D.Bonhoeffer (1906-1945) : Několik slov víry

Věřím, že Bůh ze všeho, i z toho nejhoršího může a chce dát vzniknout dobru. K tomu potřebuje lidi, kteří připustí, aby jim všechny věci sloužily k dobrému.

Věřím, že nám Bůh chce dát v každé tísni tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom nespoléhali na sebe, ale jen na něho. V takové víře by měl být překonán všechen strach před budoucností.

Věřím, že ani naše chyby a omyly nejsou marné a že pro Boha není o nic těžší se vypořádat s nimi než s našimi domněle dobrými činy.

Věřím, že Bůh není nadčasový osud, ale čeká na upřímné modlitby a odpovědné činy a odpovídá na ně.