O skrytosti

(kázání z neděle 10.3. 2013)

Pane,

tvoji učedníci ti často nerozuměli. I my ti často  nerozumíme.

A přitom  jsi to všechno  tak názorně ukazoval -    v příbězích, podobenstvích,  ve stolování s hříšníky, v odpouštění a v uzdravování nemocných… ukazovals na modrou oblohu s nebeským ptactvem, na louku s liliemi, otevírals  tím vším oči a srdce pro Boží království

Nejspíš ti nerozumíme proto, že býváme někde jinde.

Ale přece proto jsi přišel, abys nám ukázal cestu.

Řekls, že kdo chce svůj život, své já,  za každou cenu zachovat, ten to ztratí.

A kdo sebe odevzdá, ten se nalezne.

Co to, Pane, znamená?

Ukazuj nám to stále znovu.

Díky, že se staráš o náš život, o naši duši.

Amen.

Čtení: Lk 10,38-42

Text:

„A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci: ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí: amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, aby neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“. (Mat 6,16-18)

 

Židovstvo Ježíšovy doby znalo tři projevy života z víry:

1)      skutky dobrodiní  (pomoc bližním).

2)      modlitba

3)      půst

Je to promyšlené, neboť se to týká základních vztahů, které žijeme. Vztah k druhým (dobrodiní),  k Bohu (modlitba), půst (vztah k sobě). A má to být vyvážené. Je to jako trojnožka, na které má život z víry stát.

            Ke všem těmto třem věcem se Ježíš ve svém kázání na hoře vyjadřuje. Pokaždé ukazuje, že se mají dít ve skrytu. To se opakuje jako refrén.Ne lidem na odiv. Protože Bůh zůstává v skrytu.   Bůh zůstává v skrytu.  My žijeme v době, kde se s oblibou vše otevírá a zveřejňuje. Jakoby události byly bez toho neúplné. Jakoby život bez prezentování  nebyl  žit.  Jenže život  tak  ztrácí tajemství a unavuje.  Ježíš hovoří o Bohu, který zůstává ve skrytu. - To bude zřejmě velmi důležité.  Skrytý Bůh.  Tajemství.

            A tak (1.)  k projevům dobrodiní Ježíš  říká, abychom nebyli jako ti, kteří dělají věci lidem na odiv. Kvůli své slávě. Slávě od lidí. Dobro jakoby mělo být anonymní,  původce dobrodiní má  zůstat skrytý, inkognito. Dobro se nemá konat proto, abychom si tak  dělali reklamu.  Jen jednání ve skrytosti má zaslíbení…“aby tvé dobrodiní zůstalo skryto…, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“.  -

            K modlitbě (2.) slyšíme  totéž. Modlitba je něco velice intimního a pravdivého, „chvíle pravdy“, chvíle, kdy stojím sám  před Bohem. „Nebuďte jako pokrytci, ti se s oblibou modlí synagogách a na nároží, aby byli lidem na očích: amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt….“  Nemodlíme se před lidmi, ale před Bohem.  - A tak se kdysi setkali dva rabíni, jeden říká druhému: ty, já jsem se dneska modlil před celým shromážděním, tak jsem z toho celý ochraptěl. Ten druhý odvětil:  to je fakt, při modlitbě před shromážděním se ochraptí, při modlitbě před živým Bohem však  nikoliv.          

A konečně,(3.), půst.  Ježíš opět  neproblematizuje půst jako takový. Stejně jako neproblematizuje skutky dobrodiní a modlitbu. Ale  varuje před vnějškovostí, před  hraním divadla, před vnitřní nepravdivostí.    Říká: „netvařte se utrápeně jako pokrytci: ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukázali, že se postí: amen, pravím vám, že už mají svou odměnu“.

            Řekli jsme si, že se půst týká  vztahu k sobě  samému. Půst pochází od slova pustit se.  Pustit se věcí, na kterých lpím. Tedy osvobodit se.   Bývá to těžké: zdá se nám, že něco máme,  a přitom je to obráceně: ono to má nás. Říkáme např: máme starosti, a přitom starosti mají nás.  A tak je postní čas obdobím, kdy si mám víc než jindy uvědomit: na čem lpím, co mě poutá, v čem lítám,  co bere mému životu tah dobrým směrem. Nemusím mít všecko, nemusím mít k pravému štěstí vlastně většinu věcí. 

            Půst je dán pro vnitřní   svobodu.  To se nám jeví asi jako protiklad: na jedné straně svoboda – ničím neohraničená, anarchie, na druhé kázeň vnímáme jako omezení, jako něco neradostného, až sebemrskačského.

            Jenže Ježíš mluví o radosti a půstu zároveň. Chápeme  z jeho slov, že tu nejde o negativní nebo dokonce sebedestruktivní  postoj k sobě samému (vždyť přece tak důrazně říkal: miluj bližního svého, jako sebe samého), když říká: nezanedbávejte svůj vzhled.  To, co dnes tak těžko chápeme, že svoboda a kázeň spolu souvisí, přesně kdosi vyjádřil:  není svobody bez hodnot, není hodnot bez svobody.

-        Svoboda bez hodnot je anarchie, je to svoboda pouze zdánlivá, klamná, protože bez odpovědnosti se člověk nakonec stane hříčkou okolností nebo svých slabostí.

-        Hodnoty bez svobody jsou však vnucené, neradostné, přestávají být hodnotami, stávají se břemenem.  Jak se může člověk přimknout k něčemu kvalitnímu z „musu“? Člověk není loutka, člověk není pařez, pro hodnotné věci se můžeš jen svobodně rozhodnout,  můžeš je  žít jen z přesvědčení.

Postní období je tedy obdobím kázně a svobody, svobody a kázně. Být svobodný od sebe samého, o to jde přece jak ve vztahu k druhým, když jde o pomoc, ve vztahu k Bohu, když jde o modlitbu, ve vztahu k sobě, kde jde o půst.

O tom, co je doopravdy půst, jsme slyšeli rovněž v první čtením z Písma jsme slyšeli o dvou sestrách, Marii a Martě. Ježíš je u nich na návštěvě, Marie spočívá u Ježíšových nohou a naslouchá mu. Marta  má dojem, že musí sloužit,  pobíhá sem a tam, nakonec už   to nevydrží a žádá Ježíše, aby sestru pokáral, že jí nepomáhá. A co Ježíš? Marto, Marto, jsi utrápená pro spoustu věcí. Jen jednoho je třeba ... Půst je tak  návratem k tomu jedinému, co je potřeba.

A tak na závěr příběh z vatikánského prostředí. Papež Jan 23, který svolal  tak významný II. vatikánský koncil, vyprávěl, že měl velké starosti.  A dostalo se mu laskavého pokárání:  Jeníčku, neber se tak vážně. Amen.

Skrytý Bože, ty jediný víš, co je v nás skryto. Dej, ať mi tolik nezáleží na tom, jak mě vidí druzí, ale jedině na tom, jak mě vidíš ty.   O těch dobrých věcech, které jsme mohli prožít, u kterých jsme byli, dej, ať si nikdy nemyslím, že jakoby nebyly, když se o nich svět nedoví. Je to tak dobré, smět se ztišit a spočinout jen v tobě, Bože. Prosíme o svobodu a ať se setká s naší odpovědnou odpovědí. Učiň mě, Pane, svým nástrojem. Amen.

 

 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky