Jako ptactvo nebeské a lilie polní (kázání Ondřeje Koláře v PV 16.9.)

 

Mt 6,25-34 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

 Nevím, které Boží přikázání pokládáte za nejtěžší, ale já v tom mám docela jasno. Nedělejte si starosti. Zatímco u jiných mám alespoň pocit, že se mi je občas daří naplňovat, zde žalostně selhávám.

Jak je vůbec možné se v dnešní době nestarat? Jak je možné nemyslet na zítřek? Starostlivost je dokonce považována za velikou ctnost: kdo není krátkozraký, kdo myslí na zadní kolečka, plánuje a propočítává jako šachista několik tahů dopředu – to je prý člověk pro dnešní nejisté časy. A naopak: kdo se lehkomyslně oddává přítomné chvíli a řídí se dle hesla: nějak bylo, nějak bude – to je člověk nezodpovědný, společensky nepřizpůsobivý, a nemůže se divit, že třeba jednou skončí jako bezdomovec nebo rovnou v kriminále.

Starost k člověku patří. Nemusí k tomu ani mít hospodářskou krizi, aby se zaměstnával svou budoucností: kde bude bydlet, kde a jak najde práci, jak si udrží pracně nabytý životní standard, či ho ještě zvýší, nebo jak se odrazí ode dna. Člověk je člověkem i díky tomu, že myslí na budoucnost. Ptá se, jak asi bude vypadat, jak v ní obstojí a hlavně: co pro ni sám může udělat.

Ježíš ovšem netvrdí, že se máme budoucností přestat zaobírat a nic pro ni nedělat. Ani netvrdí, že máme přestat pracovat, či přestat shánět práci. Jistě: nebeské ptactvo se budoucností příliš nezaměstnává a polní práce jsou mu vysloveně cizí. Rostlinstvo je na tom se svým vztahem k práci ještě hůř. Člověk je ale jiný, on se bez obdělávání pole prostě neobejde. V potu tváře budeš jíst chléb, řekl kdysi Bůh našemu praotci Adamovi.

Ježíš tedy nepopírá rozdíl mezi lidmi a nebeským ptactvem. Práce, kterou člověk vykonává, je – či alespoň obvykle bývá – smysluplná. Patří mezi Boží řády, které nelze zpochybnit. Co ale zpochybnit lze, je postoj, který člověk k práci, ke svému usilování a plánování zaujme. Pán Ježíš se svých učedníků i nás ptá: O co se vlastně staráš? Čím žiješ? Na co se spouští tvá duše?

Nemůžete sloužit Bohu i mamonu, varuje nás Ježíš v oddíle těsně předcházejícím. A o to právě jde: komu nebo čemu člověk opravdu slouží. Kdo nebo co je jeho pánem. Starostlivost o vlastní život či o život své rodiny, o živobytí, o střechu nad hlavou se tím pánem nad námi stane velmi rychle a nenápadně.

Kdo se poddává vlastní ustaranosti, může zvenčí vypadat jako velmi rozumný a úctyhodný člověk – na rozdíl třeba od lidí, kteří se poddávají alkoholu. Lidé pracující denně 14 hodin jsou dokonce tu a tam stavěni za vzor – novodobí úderníci, sice bez montérek, ale zato s mobilem u ucha; hrdinové práce, ve skutečnosti ovšem její otroci. Zavaleni starostmi ovšem samozřejmě nejsou jen ti bohatí a přepracovaní, ale i chudí a lidé bez práce. Ti si ale navíc ještě musejí vyslechnout výtku, že se právě že starají málo, jinak by se nedostali tam, kde jsou.

Ježíš nás tedy volá k rozhodnutí. Nelze sloužit dvěma pánům. Nelze sloužit zároveň Bohu i vlastnímu strachu o sebe a svou budoucnost. Nelze žít jenom otázkami: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? – protože ty nás brzy odvedou od Boha. A čím méně se budeme svěřovat do Boží péče, tím více se budeme propadat do vlastní ustaranosti – a tak pořád dokola.

Ježíš nám pomáhá tento začarovaný kruh, do kterého jsme se zapletli, prorazit jednoduchou úvahou. Na jedné straně se můžeme poddat kroužení kolem sebe sama a svých potřeb. To by nám šlo. To je naše přirozenost. Otázka, jaký z toho vlastně máme užitek – kromě toho, že možná budeme oceněni pro svou praktičnost a šikovnost. Ježíš se ptá – možná trochu drsně: Copak si vlastním nepokojem můžete prodloužit život? A dodejme: copak se tím život stává lepším, radostnějším, plnějším?

Nemusím asi zdůrazňovat, že opak je pravdou. Nejrůznější civilizační choroby jsou také důsledkem nadměrného stresu. Pravda je, že se mu často prostě nemůžeme vyhnout. Každý den má dost vlastního trápení – o tom ví dobře i Ježíš. Ale proč bychom ho měli ještě víc rozmnožovat myšlenkami na zítřek? Co bude zítra, nikdo neví. Možná, že skončíme jako ta polní tráva, kterou Bůh dnes obléká do překrásného šatu a zítra ji někdo hodí do pece.

Je tu však i druhá možnost, jak naložit se svým životem. Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. To neznamená přestat pracovat, vykašlat se na rodinu, nechat na sebe spadnout dům a zrušit životní pojištění. Hledat Boží království je jít ve stopách Ježíšových. Jít po cestě člověka, který se Bohu plně oddal. Stejně jako on odevzdat vlastní život do Boží péče.Vždyť v Božích rukou je náš život i naše celé živobytí uchováno mnohem lépe, než bychom to sami dokázali.

 

Hledat Boží království a o víc se nestarat tedy není výraz lehkomyslnosti, ale naopak moudrosti. Vždyť pro Boha jsme mnohem cennější než ptáci či polní lilie. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje.  touto písní na rtech žil i umíral Boží lid už odpradávna. A Ježíš ji svým malověrným následovníkům znovu připomíná: Váš nebeský Otec přece ví, co potřebujete. Není lepší všechnu svou starost hodin na něj - dřív, než úplně nás nepokoj úplně roztrhá?

Ježíšova výzva nás vede k zdravému odstupu od našeho snažení. Moderní člověk je velmi nervózní, pokud zpozoruje, že něco nemá pod kontrolou. Ale ve skutečnosti je mnoho věcí, které neovlivníme, protože prostě jen tak přijdou. Ne vždy pracovní výsledky odpovídají vynaloženému úsilí. Nebo přijde třeba nějaká živelná pohroma. Nebo náhle onemocním. Nebo se lidé kolem mě zachovají jinak, než bych očekával, a mé plány mi překazí. Stejně tak ovšem přicházejí neočekávaně i ty dobré věci: různá setkání, která ovlivní náš život, šťastné souhry okolností..

A tak můžeme říci, že naše usilování, i když je sebevíc promyšlené a rozplánované – nevede k ničemu, pokud mu Bůh nedopřeje zdar. Člověk míní – Pan Bůh mění. I v našem dobře míněném kvaltování nezbývá, než se spolehnout na Boha samotného, na jeho dobré úmysly s námi. On dokáže všechno smysluplné - nebo někdy i nesmyslné - pachtění proměnit v požehnání.

Hledat Boží království je však ještě něco víc, než jen přestat se strachovat. Vždyť život je víc než pokrm, tělo víc než oděv, slyšíme. Když se odevzdáme Boží předivné moci, rozvazuje nám to ruce a srdce pro důležitější věci. S tělem se dá počít i něco jiného, než ho úzkostlivě oprašovat a dopřávat mu co největší luxus. A s životem se dá podniknout také mnohem víc, než si z něj urvat co možná největší díl. Ve službách Božího království jsme tu totiž pro druhé. Vlastním životem lze obohatit život svého bližního. Lze přinést chléb tam, kde se ho skutečně nedostává; lze dát napít tomu, kdo opravdu žízní; lze obléct nahého, navštívit nemocného, potěšit zarmouceného.

Když hodíme vlastní starost na Boha, dokážeme lépe vnímat starost našich bratří a sester. A zbývá nám přitom ještě dost sil i na poděkování našemu nebeskému Otci, že vše ostatní nám bylo přidáno.

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky