Proč pláčeš? (Kázání na J 20,11-18)

Jan 20,11-18

Hrob je prázdný.- Jádro velikonoční zvěsti. Jako první rozšířila zprávu Marie Magdaléna. . Díky ní se tato zpráva dostane mezi učedníky a oni pochopí, poznají, co to znamená.... Teď však Máří zatím stojí s ní u hrobu. Pláče.

Proč pláčeš, zaslechne náhle otázku.

Proč pláče – dokážeme si snad představit. Marie původem z Magdaly v Galileji. Žena pochybné pověsti. Žila sebedestruktivním způsobem života. Pak se setkala s Ježíšem. Vše se proměnilo. Najednou začala sebe chápat docela jinak. Ježíš ji přivedl ke svobodě, k sebeúctě, jakoby našla své pravé já. Mohla se rozejít se svou minulostí. To vše díky němu. S ním poznala, že to zlé, co ji v životě poutalo, není definitivní.

Jenže - Ježíše zabili. Šok. Z toho krásného s ním nezůstane nic, jen drobná epizoda. Vše je pryč. Co s  jenom s ní  bude? Máří se bude muset vrátit. Propadne se zpět.-  Rozumíme jejímu velikému zoufalství aspoň částečně. Vždyť ruku na srdce – nejsme na tom všichni tak nějak podobně? Měli jsme nějaké sny, ideály, neskončili jsme s nimi? Nenarazili jsme někdy v životě na ústa, aby nám to vzalo odvahu a naději a sílu a zploštilo život na živoření?

Marie pláče. Jakoby vše nebylo už tak dost zlé, ještě ke všemu zmizelo Ježíšovo mrtvé tělo, jemuž chtěla vzdát úctu. Evangelista si půjčuje postavy andělů, aby ji potěšil. Ti se ptají: Proč pláčeš? - Já jsem přesvědčen, že andělé existují. Kolikrát jsme přece zažili, když nám bylo nejhůř a cítili jsme se sami, že se objevil někdo, kdo se zeptal, nechal vyplakat....

Marie však nechápe zatím, že otázka má ještě druhý význam. Proč pláčeš – vždyť nemusíš. A tak otázka zazní ještě jednou, tentokrát ze zahrady: co pláčeš, koho hledáš? Zahradníku, říká Marie, jestli jsi Pána odnesl ty, řekni, kde leží a já pro něj půjdu.

 

  • Zvláštní věc, říkáme si. Toho, kterého tak dobře znala tak velice měla ráda, toho nepoznala. Stejně tak i učedníci jdoucí do Emauz nepoznali v cizinci svého Pána. Tak to prostě je, že vidíme jen výseč reality. A myslíme si, že náš pohled je definitivní. Buď že jsme byli sraženi životem na kolena a v rozhledu brání strach, slzy ( to v lepším případě), nebo mozek a zarputilost, jak tomu později je v případě Tomáše Didyma (dokud neuvidím a nesáhnu si, neuvěřím). Důležitý rozměr života je však otevřen pouze víře.

 

Jak se může vlomit ten nový rozměr do našeho života, když je to tak těžké? Evangelium o tom zpravuje docela prostě.

„Ježíš jí řekl: Marie! Obrátila se a zvolala hebrejsky: Rabbuni, to znamená: Mistře“.

Marie je najednou oslovena. Slyší své jméno. Je zasažena v hloubi své totožnosti. Najednou ví, kdo ji volá. A ví, že se jedná právě o ni. A obrátí se o 180%, odpoví. Vyletí z ní naprosto spontánně, jak byla zvyklá oslovovat Ježíše. Vroucně, s láskou a vírou. J e znovunastolen vztah, který se zdál být přerván defintivně smrtí. Kontakt je obnoven. Možnost nového života trvá.

A tohle je prostě víra. A taky opravdová modlitba.

Marie by ráda tuto chvíli podržela, objala Ježíše. Jenže místo toho slyší: 17b. Je vyzvvána k akci. Nemá si tu novinu nechat pro sebe. Má jít k druhým. Do společenstvví. Má jim vyřídit, že Ježíš je náš bratr a přítel za smrt. Vystupuje nyní k Bohu. Svému i vašemu. Tedy: nejste bez Boha na světě. Není ten život na nic a bez smyslu. Máte díky Jktu Otce.Máte ke komu se vztahovat. Jste zasazeni do blízkého vztahu, který vydrží a podrží.

Člověk v posledních desetiletích dosáhl ohromných úspěchů na poli zdolávání vnějšího světa. Co je možné ve vědě a technice, je neuvěřitelné. Ale – na otázku, kdo je člověk – jakobychom dokázali stále méně odpovědět.

Nejlépší odpověď na otázku, kdo je člověk, kdo jsme my, je, zdá se mi: bytost stvořená ke vztahu. Anebo ještě lépe: bytost volaná. Jsme voláni. Co na nás všechno volá a úlisně se vtírá do naší pozornosti, o tom nechci mluvit, stačí se dívat na bilbordy a reklamy. Tam na nás pranic nezáleží, jen nás vyždímat a prázdné odhodit.

Písmo však hovoří o tom, že jsme voláni, každý osobně, jménem. Abrahame, Izáku, Jákobe. Odpovědět osobně na toto volání znamená najít svůj život.

Dnes, v neděli vzkříšení, vězme, že každého z nás volá osobně ten, kdo je náš bratr a za nás svůj život položil. Ježíšův příběh, jehoo slova, čina, jeho oběť za nás, to vše živě promlouvá a oslovuje to nás. Křest je zanemním takového osobního povolání.

On nás zná nás lépe, než my sami sobě. Vede nás jako pastýř k životu. Od jeho lásky ani smrt neodloučí. Na jeho volání smíme odpovědět. Každý sám za sebe, osobně a initimně. A to je víra. Amen.

Pane Ježíši Kriste,

buď pozdraven!

 

Kříž tě nepřemohl,

hrob tě neumlčel.

Za ranního úsvitu jsi potkal svou sestru

a řekl jsi: „Marie.“

 

Jsme tvá rodina a tví přátelé.

Přesto, že jsme otupeni tvou smrtí

a jsme si vědomi svého podílu na ní,

přistupujeme - váhavě, ale ochotně,

aby se nám potvrdilo to, co se jen šeptá:

jsi živ.

 

Kéž bys nás potkal, tak jako Marii,

hovořil s námi a oslovil nás jménem,

abychom se dokázali k tobě otevřeně přiznávat.

 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky