Jednou u rybníka (kázání na J 5,1nn, 25.9.2011)

Janovo evangelium, 5. kapitola, 1-17

              Představme si ten obraz: haly kolem rybníka, naplněné nemocnými a pak voda v rybníce, která čas od času začne vřít a díky tomu je snad možné, aby ten, kdo do rybníka první vkročí, byl uzdraven.

Být uzdraven. Zdraví. Téma, které je pro každého člověka důležité, možná centrální. Co všechno je člověk ochotný podstoupit kvůli zdraví!

Atmosféra u rybníka je ovšem prosycená konkurencí. Vždyť jen ten první může být uzdraven, jen ten nejrychlejší. Snad tedy i uzdraven byl, ale musel to být vždy neskutečně tvrdý a nesmlouvavý zápas o to, kdo vlastně v tom rybníce první bude. To místo se jmenovalo Bethesda – dům milosrdenství. Ale není to spíš pravý opak? Kolik zloby a zášti mohlo vyvolat každé předběhnutí, každé postrčení, kolik smutku každé klopýtnutí. Takové místo bylo především místem bolesti a touhy, místem, kde umíraly naděje. Jistě tam totiž bylo víc takových jako ten náš nemocný, kteří jednoduše neměli šanci. Přesto zůstávali, zkoušeli to, čekali na zázrak, aspoň téhle naděje se držet...

A až sem přichází Ježíš. Doprostřed vší té bídy a smutku. Určitě mohl do Jeruzaléma na svátky dojít i jinou cestu. Zvolil tuto. A zastavuje se na místě z nejbolavějších. U člověka, který zde takto strávil už 38 let, ano skoro 40, doba lhůty, zkoušky a čekání je téměř vyčerpána a nemocný je stále stejně postižen, se stále mizivou nadějí na změnu.- „Chceš být zdráv?“-

Možná, že se nám zprvu tahle Ježíšova otázka zdá skoro až jako provokace. Co by tam jinak dělal, a tak dlouho? Ale Ježíš tu svou otázku myslí docela vážně. Chce vědět jak daleko se ještě umí nemocný dívat, jakou má pro sebe naději, chce vědět zda nerezignoval, zda to všechno nevzdal, a také zda má dost sil na to, aby unesl i své zdraví, se vším , co k němu patří. Nemoc je omezení, někdy docela veliké a bolestivé a člověk spoustu věcí nemůže, ale nakonec si nějak zvykne a žije ten svůj omezený život. Má tento muž po 38 letech sílu na to, aby celý svůj dosavadní život změnil? Za nemoc se dá docela dobře ukrýt, udělat si z ní štít. Možná to tak trošku známe všichni. Ježíš to také ví, proto se tak ptá. Tak divně.

Jako lidé to dobře umíme, takhle porůznu se za hodně věcí schovávat. Známe řadu omluv, snad až výmluv, proč něco je zrovna takto a ne jinak a proč to jinak nejde. A tak se Ježíš takhle divně vlastně ptá i nás. Vydali jsme se na cestu za ním, a tak je to jako by nám dával také takovou divnou otázku, jako by se ptal – „Chceš se opravdu změnit? Myslíš to s tou cestou za mnou vážně?“ - Tak nějak to při setkáních s Ježíšem bývá. Jeho otázky vedou až dovnitř, pokud si je připustíme, a abychom odpověděli, musíme se až dovnitř , do svých srdcí podívat. Jak to s námi je, je to opravdu, nebo jen jako? …

Ten nemocný u Bethesdy ví, že je to doopravdy a že chce být doopravdy zdráv. Vyjde ale najevo smutná skutečnost: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka“. - Nemám nikoho. Za tou stručnou větou cítíme mnoho. Není tohle ta nejhlubší bolest, větši, než nemoc? Nemít prostě nikoho, být sám, bez laskavého slova, bez ruky druhého, bez náruče?

 

Teď je tu ale Ježíš. Už není sám. A Ježíš mu přináší naději a s ní i zásadní změnu v jeho životě.

„Vstaň , vezmi své lože a choď.“- Prostě to zkus, seber svou sílu a já ti pomohu. A tu matraci, na které jsi tu tak dlouho ležel, tu vezmi s sebou. A ten nemocný vstal a šel. Zkusil téměř nemožné. Ale jde to. Vzal matraci a šel. Lůžko, které nese na zádech, znamená jednak konec bezmoci. Lůžko už nenese je, ale on nese lůžko, svoji nemoc a tím přrstává jeho bezmocnost. Ale zároveň také matarce na zádech znamená, že s sebou nese něco z minula. Minulost se nedá jen tak odhodit, vždy ji s sebou neseme dál. Ale minulost už nepoutá, neochromuje, nemá hlavní slovo a moc nad člověkem. Ježíš změnil po 38 letech jeho život. A byla sobota. Uzdravil člověka k větší slávě Boží.

Jako studená sprcha však působí do té radosti reakce extra zbožných. Těch, kteří sice přesně ví, co a jak je správně, ale zato neví nic o Boží empatii a svobodě. „Je sobota, nesmíš nosit lože“. Tytyty. Tato slova jakoby chtěla podrazit nohy právě uzdraveného a namáčknout jeho tělo zpátky na lůžko.

Jenže on říká: to nějaký neznámý mě postavil na nohy, proto tu jdu s lůžkem. Kdože to byl? (a za jejich zájmem o Ježíše stojí inkviziční přísný postoj: kdože to je, že uzdravuje v den a tak se prohřešuje proti přikázání?). Muž s lůžkem na zádech však říká po pravdě: Nevím.

Ještě jednou se ti dva, Ježíš a dříve ochrnutý potkají. V chrámě. Možná, že dotyčný chtěl poděkovat za své uzdravení Bohu. Tak to má být, když se něco v našem životě změní k dobrému, že nemáme zapomenout na vděčnost. Jak tomu bylo v případě 9 malomocných z Lk evangelia.

Ježíšem ho však ještě vyhledal a chce mu ještě něco naléhavého říci. 14 b. Jsi zdráv, jdi a už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího. - . Uzdravený už ví, odkud jeho uzdravení přišlo, ví komu může být vděčný. Je teď za své kroky ale také odpovědný. Jeho život je teď nový a může jej naplnit. Jen musí dát pozor čím, aby tuto šanci nezahodil. Tělesná nemoc nemusí být vždy to nejhorší, co člověka potká. Tělesná nemoc není to, čeho by se člověk měl nejvíc obávat a tělesné zdraví, jakkoli je vzácný dar, není tím hlavním.

Co tedy zanemná: už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího? A co míní tím už nehřeš? Když se řekne hřích, myslí tím lidé nějaké jednotlivé přestupky (tak to vlastně chápali také ti farizeové). Jenže: hřích doopravdy zde znamená: stavět se proti životu. Stavět se proti naději. Nemít rád.

Oproti hříchu stojí právě láska. Láskou Ježíš naplňuje den odpočinutí a od něj se můžeme učit, když budeme přemýšlet, čím naplnit své neděle. Pak se nám možná bude i lépe odpovídat na otázky, které nám Ježíš klade, jak vážně to vše vlastně myslíme? Amen.

 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky