Kázání velikonoční (Zdeněk Píštěk)

Kázání Lk 24, 13-35

 

Sestry a bratří, což nám srdce nehořela, když se nám otevřelo Písmo? Neznáte ten pocit, že k vám hluboce promluvilo, zasáhlo nějaké ze slov Písma? Otevřelo se a vy jste mu porozuměli? Ten pocit, kdy ve vás něco zahořelo a nebyl to plamen, co pálí, ale zahřívá a dává pokoj?

Neměli jste někdy pocit, takového toho lusknutí…jo takhle to je… Krása…!

Na tyto chvíle nejde jen tak zapomenout, něco znamenají. Písmo k nám promluvilo, a i kdyby už nikdy nic, my schováváme ten plamínek v srdci, víme o něm, hřeje a svítí nám. I proto myslím, že jsme se tu shromáždili, v neděli všech neděl, oslavit vzkříšení Ježíše Krista, které dává tu nejhlubší naději v život a člověka.

Zkušenost Ježíšových učedníků, kteří s nepoznaným, vzkříšeným Kristem došli do Emauz, je podobná. Po celé cestě, u stolu s cizincem, který lámal a rozdával chléb, učedníci rázem prohlédli, poznali ho, byl to zlomek okamžiku a potom Pán zmizel.

Nejhlubší zážitky dějí se tam, kde lidé jsou lidé spolu pro jedinou věc. Kde dva neb tři sejdou. V okamžik společné večeře v Emauzích dozrála víra učedníků jako dobré ovoce. Neřekli si, aha, tak to byl přelud, co? To se nám zase jen něco zdálo. Ale vzpomněli si na Písmo. A na to, jak jim zahořela srdce, když na cestě s Ježíšem otevřela se zvěst Písma.

Tehdy byl třetí den od Ježíšovy smrti, neděle. Neděle, kdy se počala víra, ve které se scházíme dodnes. Na tomto příběhu se vykládají karty na stůl, na tomto příběhu počínají se dějiny semínka, které bylo zaseto, rostlo, je z něj strom, přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. Víra učedníků klíčí ze slova Písma otevřeného, prožitého a naplněného Ježíšem. V Kristu nám dává Písmo smysl a cíl. Starozákonní prorocká zaslíbení se vztahují právě k němu. Bůh se z lásky právě toho času sklonil k člověku a jeho království začíná mezi lidmi klíčit.

Sestry a bratří, všimli jste si, kde a jak Ježíš učedníkům Písma otvírá? Na cestě. Na obyčejné cestě do vesnice Emauzy. K učedníkům se připojuje cizinec, jde vedle nich, nechává je mluvit, vyjádřit vše co mají na srdci. A kolik je v jejich slovech pochyb, nejistot, obav, strachu a nenaplněných očekávání. Ježíš jim na to vše odpovídá výkladem Písma, které se právě v jeho utrpení a kříži naplňuje. Po celou tu dobu jde vedle nich. To je silný moment, nemyslíte?

I my přemítáme o víře, o tom jak to bylo a jak dál. I my jdeme každý do svých Emauz. I k nám se možná někdo připojuje. Vzkříšený jde dál s člověkem jeho cestou. Nechává nám svobodu. A ještě se ptá: „Co máš na srdci? Co se to stalo, že se rmoutíš?“

Vzkříšený Ježíš učedníky ani neokřikl, ať se vrátí do Jeruzaléma, ani nešel před nimi, aby je vedl. Ne. Vzkříšený doprovází, naslouchá a hlavně nově otevírá Písmo. Z této nové zvěsti začíná učedníkům hořet srdce.

Snad teď neurazím důstojnost tohoto příběhu. Znáte ten klasický motiv v pohádkách, kdy si král oblékne sprostý šat a jde mezi lidi, aby věděl, jak se jim opravdu daří? Chce vědět, jak se mají ti, kdo pro něj pracují, kdo žijí životy na jeho panství. Proč by taky Bůh nemohl ze svého trůnu sestoupit jako člověk a jít kus cesty s námi, aby věděl, jak nám tu doopravdy je? A pak na kříži, nejhloub, kam lze klesnout, v bídě a ubohosti lidství, lidsky skonat? Skonat, ne však skončit. Pátkem nic neskončilo a nedělí začíná vše. Vzkříšením počíná se pro nás nový věk. Jistě nový v tom nejširším měřítku, ale hlavně nový osobně pro každého z nás. Každý jdeme k svým Emauzům.

Nevím, jak k tomu křesťanská tradice dospěla, že se začalo vzkříšení a Boží Království odsouvat až na čas „po smrti.“ Znáte to, křesťané, to jsou ti, kdo věří v posmrtný život. Ano, ale nejenom. Lépe, křesťané jsou ti, kdo věří v Život! A ne v život ledajaký, ale smysluplný a žitý před tváří Boží. Před tváří toho, který ukázal, že smrt není to poslední a největší co náš život má ovlivňovat, kam náš život míří. To největší je láska a to poslední je vzkříšení.

Takto myslím, otevírá Písma Ježíš Kristus. A učedníci, když to uslyšeli, počali cestu zralé a dospělé víry. Dospělé ne tím, kolik nám je let a jak dlouho věříme, ale cílem této víry. Dospělá víra nepotřebuje viditelných zázraků, nepočíná se ze strachu o svůj konec, ani není berličkou. Naopak, taková víra hoří z Písma, vztahuje se k bližním a otevírá Bohu srdce se vším, co v něm je. A Bůh, ve kterého věříme, jde kus cesty s námi. Nechává se pozvat do našich příbytků k našemu stolu. Vzkříšený, když s učedníky přišel do Emauz a nechal se pozvat k večeři, místo toho, aby se krmil, vzal chléb, lámal a rozdával. Sloužil jim. Tak učedníci poznali, koho mají před sebou. Na památku toho nejenže slavíme Večeři Páně, ale hlavně i my bereme chléb života, dělíme se o něj s druhými a sloužíme jim. To myslím, že je nejslavnější a nejradostnější co můžeme jako lidé udělat. Taková by měla být naše odpověď na otevření Písem. Služba druhým. Být tu pro druhé. Jít s našimi bližními ten kus životní cesty, nechat je promluvit, povzbudit ve víře a ve všem společném si sloužit.

Sestry a bratří radujme se ze zvěsti Písma, nechme, ať zahoří naše srdce radostí a společně to oslavme. Jak zde v kostele, tak i když se rozejdeme každý do těch svých Emauz. Amen

 

Bože Otče, skrze vzkříšeného Syna ti vzdávám chválu a hluboký dík za vše nám dáváš. Prosím tě, doprovázej mě na cestách a otevírej zvěst naděje pro všechny lidi po všechny věky. Kéž z Tvé moci zahoří mé srdce pro lásku k člověku a víru v život. Amen.
 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky