"Pán zaplakal" - kázání na Lk 19,41-48 (neděle 28. srpna 2011)

Lk 19, (21-)41-48 - „Dominus flevit - Pán zaplakal“

Když čteme evangelium souvisle, všimneme si, že Ježíšův příběh má tah, má směr. Je to cesta. Cesta, na které Ježíš zápasí o člověka. Na ní se setkává s lidmi v jejich hledání, nouzi, bídě, v jejich hříchu. Mnoho už toho učedníci mohli vidět a slyšet. Ale to nejdůležitější je teprve před nimi. Jeruzalém, účast na velikonočních svátcích, to , jak Ježíše zatknou , nespravedlivě odsoudí a ukřižují. Ježíš o té cestě ví, svobodně po ní kráčí.

A tak se Ježíš přiblížil do Jeruzaléma. Podle zaslíbení starozákonního proroka (Zach 9,9) do něj vjíždí jako král pokoje, na oslátku, osličím mláděti. Přestože se jedná podle prorcotví Písma, působí jeho jednání zvláštně, překvapivě a rušivě. Tak by se žádný světský vladař neuvedl, aniž by ukázal svou moc a slávu. Ale přece jsou při Ježíšově vjezdu zástupy, které provolávají Sláva.

- Máme v evangeliu místa, kdy se najednou dovíme, kdo Ježíš je. Např. při Ježíšově křtu slyšíme, že Ježíš je Boží syn. Jinde slyšíme vyznání o tom, že Ježíš je Mesiáš. I provolání zástupů při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma ukazuje , kým Ježíš je.

Taková místa v evangeliu máme, kdy probleskne a nebo je řečeno, kým je Ježíš, kdy je mu vzdána čest, sláva. A hned nato je dobré všimnout si, co následuje vzápětí. Právě v tom, co se vzápětí děje, se osvědčuje to, že Ježíš je opravdu někým zvláštním. Po Ježíšově křtu a provolání Božím synem se Ježíš nekochá ve slávě, ale je pokoušen. Pokoušen, tak jako my býváme pokoušeni.

A zrovna tak i nyní. Zástupy provolávají slávu Králi pokoje, vjíždějícímu na oslátku. Však kdyby neprovolávali lidé, musely by volat kameny... Ale hned vzápětí Ježíš zapláče nad Jeruzalémem. Nemyslí ani na svou slávu, nemyslí ani na svůj těžký osud. Ale myslí na ty, kvůli nimž přišel a pláče nad nimi. To by nikdo z vyvýšených lidí, z mocných tohoto světa nedokázal.

U této scény chce pozastavit kostelík, který byl u Jeruzaléma vystavěn a který se jmenuje lat. Dominus flevit – tj. Pán zaplakal. Je to lítost, co Pán projevuje nad městem. Ví, co jej tam čeká, ví o tom, že odmítají jej jako cestu k pokoji. A přece je neproklíná, neprojevuje odpor, nechuť k lidem. Ale pláče, projevuje lítost. Ježíš není chladný vůdce, který se nedá pohnout k žádnému citu, soucitu, který by jen chladně a neosobně vyřizoval poselství. Pláče, má soucit. A my lidé ho v tom nechápeme. Když jednou kdesi Ježíše odmítli , učedníci se ptali, jestli by neměli seslat oheň na tuto vesnici . A Ježíš jim řekl: nevíte, čího jste ducha. Jste popletení, nevíte, komu patříte.

Lk evangelium bylo sepsáno v době, kdy byl už Jeruzalém opravdu zbořen římským vojskem . Ale z té scény o tom, jak Pán zaplakal, se mohou lidé v každé době dozvědět, jaký že je ten král pokoje. Slzy na konkrétním městem... Totiž - není problém všeobecné řeči o lásce pěkně v závětří, horovat pro lásku,pokud nás to nic nestojí, pokud jsou to jenom řeči. Nebo pokud se to týká lidí, kteří nás přijímají. Ale mít rád skutečné lidi a skutečné svět?

To by nám často opravdu spíš mluvili z duše učedníci, kteří chtěli seslat oheň na onu vesnici. Mít rád tento svět, ve kterém se lže, okrádá, vraždí a smilní, ve kterém se vydělává na drogách, zbrojení, prostituci,ale přesto mít rád svět?

Ježíš ale neláme hůl nad tímto světem. Ježíš nad ním prolévá slzy lítosti. A nad tímto konkrétním světem má být vztyčen kříž, aby tu byla naděje pro všechny. Jako křesťané poznáváme Boha na Ježíši Kristu. Ježíš nám představuje Boha nikoli jako především všemocného, ale jako soucitného, jako toho, koho jímá soucit na lidimi...

První, co Ježíš udělá, když vstoupí do chrámu, nám asi trochu vyrazí dech. Jakoby to bylo v rozporu s tím, čeho jsme si všimli právě teď. Ježíš projevil lítost - a teď žene s bandurskou prodavače umístěné před chrámem. Říká slova z pororoka, slova, která jsou nelichotivá (z domu modlitby že učiniuli lotrovskou peleš). Jakoby nám tento obraz Ježíše nezapadal do toho, jak si jej někdy představujeme – sladký Ježíš se svatozáří.. Ježíš se stále vymyká našim představám. Často je jiný, než bychom si ho přáli mít. Tehdy, kdy bychom si chtěli říci, radši zamlčíme pravdu, hlavně aby byl klídek, tam on vletí do poměrů jako vítr a převrací sebejisté, pyšné pořádky. Následovat Ježíše neznamená tedy stylizovat se do podoby někoho, kdo všechno snese, tichý, kdo se nebrání a nikdy se nehněvá.

První, co Ježíš dělá je, že napravuje bohoslužbu.

Tím Ježíš ukazuje svému lidu, že náprava musí začít od bohoslužby, od vztahu k Bohu. To, co jej rozlítilo nebudou peníze - jako něco nečistého. Peníze samy o sobě jenom neutrální - mohou pomoci, mohou zotročit (podle toho, jakou váhu jim člověk dá). Ježíš spíš ruší zaběhnuté obřadnictví a formálnost. Do toho Ježíš vletí.

A to už je Ježíš v chrámě a učí. Celý zástup mu visel na rtech, čteme. Když někdo visí někomu na rtech, pak velmi pozorně sleduje to, co se říká. Tak pozorně, aby žádné slovo nespadlo pod stůl nebo pod lavici.. A tak je nám ukázáno, co platí, na co lze spolehnout, na co je dobré dávat pozor a soustředit se. Že je dobré učit se se při bohoslužbách soustředit se. Asi tak jako v domácnosti Marie a Marty. Mohou přicházet všelijaké proměny času (chrám padl), a zmatky. Samozřejmě, nejen svět, ale i církev, která v tomto světě žije prochází různými dobami. Jsou to doby vzestupu nebo úpadku? Kdo to z lidí může vědět?

Dnešní příběh nám chce povědět spíš jedno: ve všech dobách je dobré držet se Ježíšova slova jako pevného základu. Je dobré viset, záviset na tom slovu, které nám dává nový pohled na sebe , na druhý svět. Je dobré záviset na slovu, která nám vlévá novou naději, odpuštění, které nám dává orientaci v tomto světě a dává sílu k dobrému. Amen.

 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky