Lukáš 15,1-10: Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pověděl jim toto podobenství: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

Úvodem
Jednou se mi stalo, že jsem ztratil peněženku. Bylo to na konci mládežnické vodácké výpravy po řece Lužnici. Dodnes mám za to, že mi uplavala po vodě. A spolu s peněženkou uplavaly společné finance na cestu patnácti lidí a mé osobní doklady. Prohledával jsem svůj batoh, stan, rozhlížel jsem se po hladině řeky, zkoušel chodit ve vodě a hledat. Ve třicet metrů širokém a přes metr hlubokém tmavém říčním toku se hledá velice těžko. Po chvíli bylo jisté, že ta věcička je nenávratně pryč. Přesto jsem se ještě další hodinu brouzdal vodou a hledal - neúspěšně.

Být ztracen
Také dnešní pasáž z evangelia je o ztrátách. Když vypravěč říká, že se ovečka nebo mince ztratila, používá při tom pozoruhodný řecký výraz – slovo, které může znamenat ztrátu, ale také může znamenat něco trochu jiného, totiž zničení, zahynutí, usmrcení, proces zániku. Ovečka se ztratila. Dalo by se to přeložit i takto: ovečka zahynula a už není. Stříbrná mince se ztratila, tedy je pryč, dost možná leží někde rozlámaná a zcela znehodnocená, protože přestala být mincí.

Může se zdát, že je docela velký rozdíl mezi ztrátou a zničením. Jenže ono to má určitou logiku a jedno s druhým souvisí. Když uteče ovce pryč z bezpečí ovčína a z dohledu hlídače, nezůstane dlouho naživu. Zamorduje ji nějaká šelma, v dnešní době by ji patrně porazilo auto či vlak. Podobně se to má se zakutáleným stříbrňákem. Snadno se zadupe do země, snadno se deformuje, pokazí a stane se z něj smetí. Čím déle je to či ono ztraceno, tím menší pravděpodobnost, že se podaří původní stav věcí vrátit zpět.

Hodnota ztraceného
O ztrátě však mluvíme pouze tehdy, když přicházíme o něco hodnotného. Nad ztraceným kapesníkem nejspíš mávnete rukou. Ježíš ve svém podobenství mluví o hospodářských zvířatech a o úsporách. Bez jednoho ani bez druhého se tenkrát lidé neobešli. Je to něco, co má nezpochybnitelnou hodnotu. Řekl bych, že ani my se nesmiřujeme snadno s tím, když se nám ztratí tisícikorunová bankovka. A co teprve ovce? Na nákup nové ovce by nám patrně tisícovka nestačila. Ale nejde jen o ty peníze. Se zmizelou ovečkou člověk ztrácí něco, do čeho dlouhodobě vkládal svůj čas a energii, ztrácí něco, k čemu možná měl srdečný vztah. Zatímco tisícovku si můžu během jednoho či dvou dní vydělat, nová ovce za dva dny práce nevznikne, i kdybych se postavil na hlavu.

Ježíš však mluví obrazně o lidech. Jakou hodnotu má člověk? Oč víc je člověk než stříbrňák? A co všechno zmizí ze světa se zmizelým člověkem? Hodnota člověka se poměrně těžko popisuje slovy. Takže když dojde na ztrátu člověka, je to opravdu zlé.

Ztracení uvnitř
Zakutálená mince a zaběhlá ovce mohou budit dojem, že tu běží o ztrátu fyzickou. Ano, někdy se opravdu člověk zatoulá a není k nalezení, někdy nám nemoc, úraz, nehoda, smrt může způsobit ztrátu druhého. Ale Ježíš má na mysli ještě něco jiného než fyzickou ztrátu. Jde mu o to, že se někteří lidé ztrácejí uvnitř, ve svém životním směřování, ve svém rozhodování, v tom, co dělají, v tom, jak o sobě přemýšlejí. Autoři Bible pro to používají označení – hřích a hříšník. V tomto případě človíček žije na svém místě, na stejné adrese, je k nalezení, a přece jsou jeho dny vyprazdňovány, jeho možnosti neuskutečňovány, jeho život se ztrácí. Bývá bolestivé žít ztracenou existenci, bývá bolestivé žít společně s takovým jedincem a svět přichází o hodně.

Hledání
Obě podobenství pak pokračují tím, že muž i žena se s velkým úsilím zasadí o to, aby nalezli ovci či minci. Je to velmi důležitý moment. Protože bez hledání by tu nebyla žádná šance na nalezení. Jedině proto, že se oba vrhají do hledání, pravděpodobnost nalezení už není nulová, je o kousek větší. Jak velká asi je šance na nalezení ztraceného? To se nedá vyčíslit a vypravěč to nejspíš neví. Slyšíme jen to, že když se to podaří, když ovce se najde ještě pořád živá a když peníz se v pořádku vykutálí ze skrytého místa zase ven, tak je to něco velkého, je to důvod k radosti, je to důvod ke společné oslavě. Z té radosti a sdílnosti soudím, že takové šťastné nálezy se nejspíš nedějí příliš často a nejednou se usilovný hledač musí po dlouhé námaze smířit s neúspěchem. Ale rozhodně má mnohem větší smysl jít a hledat než sedět a plakat.

Příběh je svědectvím o tom, že Hospodin se vydává a hledá. Nikoli penízky, ani ovečky, ale lidi, hříšné, ztracené. Ježíš to dokonce chápal jako své poslání, potkával se se ztracenými existencemi zcela záměrně, opakovaně a plánovitě. A můžeme říci, že ani Ježíš nebyl ve svém úsilí stoprocentně úspěšný. Potkal hodně hříšníků, byl ochoten zasednout ke stolu s všelijakými charaktery. A tu a tam se stalo, že některého z nich inspiroval ke změně. Veliké úsilí, spousta času na to padlo. Ale jemu to za to stálo. Jemu to dávalo smysl.

Hledání ztracených lidí dává smysl, i když výsledek je nejistý. V nebi se prý radují andělé, když se jeden človíček přestane motat na místě, když přestane chodit po bludných stezkách a vykročí správným směrem. Protože taková událost je zázrak. Možná, že v nebi se radují i z toho, když se někdo rozhodne být nablízku těm, kteří se v životě zamotali. A věřím, že nebeská radost často přeskočí také na toho šťastlivce, kdo se sám v sobě našel. Připomenu to slovo: Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Devadesát devět spravedlivých
A málem bych zapomněl – v Ježíšově podobenství je zmíněna početná skupina ovcí, které se neztratily, jsou v pohodě a nemají žádný problém. A vypravěč k tomu dodá, že těch devětadevadesát procent, kteří si s hříchem nezadali a žijí spravedlivě, vlastně vůbec nezpůsobí v nebi tak velikou radost jako onen jeden navrátivší se marnotratník. Čtenář by z toho mohl nabít dojmu, že záleží hlavně na těch zatoulaných ovečkách a ty ostatní moc důležité nejsou. Ve skutečnosti jsou velmi důležité. Jejich význam a hodnota je zdůrazněná tím, že tu ztracenou se pastýř vydává hledat, aby se mohla vrátit a zase být s ostatními na bezpečném místě.

Dále nikde není řečeno, že by se v nebesích neradovali z této bezproblémové většiny. Naopak. Radost z devadesáti devíti spravedlivých samozřejmě panuje v nebesích od rána do večera a celoročně, jen ve chvíli nalezení zbloudilé na pár okamžiků převládne radost ze záchrany toho, který zmizel a u nějž hrozilo, že se už vůbec nevrátí.

A konečně ještě jsou tu ta čísla. Devadesát devět ku jedné. Máme tomu rozumět jako statistice? Že by bylo na světě tolik zdravých a tak málo nemocných? Že by síla zla a hříchu vážně ohrožovala toliko jedno procento populace? Všimněme si, že u stříbrných mincí je už poměr trochu jiný – jedna z deseti se ztratila. A já se obávám, že v řádném společenském výzkumu by ta čísla dopadla ještě trochu jinak. Myslím si, že tendenci motat se v bludných kruzích máme my i jiní, velcí i malí, vzdělaní i nevzdělaní, začátečníci i pokročilí. Rozdíl je pouze v tom, že někoho to táhne víc doleva, jiného zase doprava.

A tak na závěr budiž řečeno tolik: je dozajista skvělé, skvělé a nádherné, když se nám daří po nějaký čas chodit přímo, bez motanic a bez ztrácení se. Ale když už se člověk zamotá a třeba se na chvíli ztratí, pak mějme na vědomí, že nejsme na to sami, protože v našem rozmotávání a hledání nám pomáhá ten, jemuž jsme nesmírně drazí a vzácní.

Děkujeme, nebeský Otče, za to, že jsi každého z nás našel a přijal do okruhu svých dětí. Děkujeme za Tvé veliké úsilí, s nímž hledáš ty, kdo se Ti ztrácejí. Díky za to, že se smíme podílet na Tvém díle, na blahodárných změnách u sebe i u jiných. A díky za radost z nalézání správných cest.