Kázání Marka Zikmunda 29.5.016 (slib staršovstva)

1.čtení: Sk 19,1-7

Kázání:  Sk 19, 20

„Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Teď, BaS nečtu biblický text. To se ptám vás: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Kdyby dnes přijel apoštol Pavel k nám do Prostějova, tak možná, že by se jistě zeptal i na to, jak se nám tu žije, jak jsme spokojení ve sboru, jak to vypadá s mladou i se starší generací, kolik bývá lidí v kostele apod. Obvyklé otázky, na které jsme zvyklí se ptát i odpovídat. Ale co kdyby udělal přesně totéž co v Efezu? Že by přišel a zeptal se: „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Jak bychom na to odpověděli? Na co se to vlastně ten Pavel ptá? Zkusme si v duchu připravit, co bychom mu asi řekli. Přitom to není žádná konfirmační otázka. Pavel se přece neptá na to, co se má odpovědět, ale na to, co můžeme říct jen sami o sobě a za sebe. Žádné příručky, katechismy, nebo vzpomínky nám nepomůžou.

Církvi byl dán Duch svatý, jím byla církev vymodelovaná, uvedená do života. Tak o tom mluví Bible, tak tomu věříme a tak to je. Ale apoštol se ptá na něco jiného. Jakou s tím máme my zkušenost? Duch svatý v\tvořil, prodchnul a naplnil církev, to je pravda, ale Pavel se teď ptá: „Tak co, jak jste ho tu přijali? Jaké to je? Teď, když byl dán Duch svatý. Jak se vám s ním žije? Dobrý?“  Efezané na Pavla zírali, a vůbec nechápali o čem mluví. „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý!“ Ano, kdysi snad prožili jakési pokání nebo něco takového. Ještě kdysi za Jana Křtitele, když se k němu chodívalo na poušť na kázání, když křtíval v Jordánu. Oni vám řeknou: Taky jsme tam chodili, taky jsme se tenkrát dali od něj pokřtít. Jó, to bylo tehdy moc hezké. Ale to už je dávno… A do toho přichází zlom: Pavel začíná se svým svědectvím, zvěstuje o Ježíši Kristu a vkládá na ně ruce. Boží Duch začal jednat a otevřel je k novému zvěstování.  

Bratři a sestry, do jaké míry i o nás platí co o efezských křesťanech, že mají za sebou jakousi zkušenost z dávné minulosti, z mládí, mlhavé vzpomínky, ví, že byli pokřtěni, vědí možná kdo je křtil, kdy byli konfirmovaní, ale co to znamená, a kdo je Ježíš Kristus a Duch svatý, to už jim moc neříká? Nemají s tím každodenní zkušenost. A to se dá vztáhnout na celou církev.

A tak Pavel se ptá i nás: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Nebojme se jako ti Efezští říci: „Že je Duch svatý seslán, to jsme zaregistrovali. Ale to je tak všechno“. To není nesprávná odpověď. Ta záporná odpověď efezských učedníků nepopírá seslání Ducha svatého. Duch svatý byl seslán, ale oni ho prostě zatím nepřijali. To je znamení, že Duch svatý není dáván církvi nějak paušálně, automaticky, bez osobního přijetí jednotlivými křesťany a jejich proseb. Ano, Duch svatý je dáván církvi už 2000 let. Ale přesto musí každý křesťan tento dar přijmout osobně. Jinak by ta Pavlova otázka postrádala smysl. Jinak by se Pavel neptal: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ Kdyby to bylo automatické, byla by jeho otázka zbytečná.

To, že se Pavel ptá, znamená, že jde o cosi důležitého. Jen působením Božího Ducha a naší víry vzniká církev a dál roste, z ustrašených a slabých lidí se stávají Kristovy svědkové, staré kostely jsou místem sdílení víry, chval, modliteb a naděje.

Přitom dar Ducha svatého není jakýsi vyšší stupeň víry, jakási nadstavba, něco extra pro zvláště věřící a duchovněji založené kře­sťany. Ne. Duch svatý, jeho moc, jeho dary jsou nepostradatelné pro život víry každého z nás. Pro církev a jednotlivá společenství, jednotlivce. A je dáván, když se za něj modlíme, o něj prosíme.

Někdy to vypadá i tak, že Duch svatý je jakoby předáván z křesťanů na křesťany. Lukáš to tak popisuje, když mluví doslova o vzkládání rukou. Jako např. ve sboru, když církev pověřuje určité lidi (kazatele, presbytery) službou zvěstování evangelia, nebo správou sboru. Ono vzkládání rukou není žádná magie, ale výraz toho, že se za pověřěné lidi modlíme, vysíláme je a zůstáváme propojeni. Znamená to jednu důležitou věc: Duch svatý, přestože je přijí­mán každým osobně, je vždy vázán na církev - je dán pro budování sboru, církve, Božího lidu.

Duch svatý a církev patří nerozlučně k sobě. K tomu uvedu jeden příměr, který jsem před lety slyšel v kostele v bavorském městečku Riedenburgu. Působení Ducha svatého tam bylo přirovnáno k simultánnímu tlumočení při mezinárodní konferenci. V sále sedí Angličané, Němci, Češi, Maďaři, Švédové a další, všichni naslouchají jednomu řečníkovi a díky tlumočníkům slyší ve sluchátkách všechny projevy ve svém jazyku. O takový „simultánní“ překlad, porozumění a navázání vztahů mezi námi se stará Duch svatý. Je to Boží záměr, aby se církev budovala na vztazích; aby se víra šířila spolu s porozuměním a přátelstvím. Tam, kde se tato zásada v dějinách porušila, kde byla přeťata vzájemná komunikace a obyčejné laskavé mezilidské vztahy, tam se již předtím vytratilo očekávání na Ducha svatého.

Vraťme se ale k té úvodní otázce apoštola Pavla. „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“ Pavel se tak ptá, protože ty dvě věci patří nerozlučně k sobě - víra a Duch svatý. Není to nic automatického a samozřejmého. Proto se na to apoštol ptá. Svou otázkou nám říká: BaS, prověřujte svoji víru. Jestliže jste opravdu uvěřili, projeví se to na vašem životě. Na hladu, se kterým hltáte Boží slovo, na modlitbách, na touze a starosti o sborové společenství. Pak Duch svatý i na vás zanechá své stopy. On sám ponese a obnoví vaši víru. Pavlova otázka tedy není jízlivá či pochybo­va­čná. On nechce zpochybnit víru Kristových následovníků. Jeho otázka je spíše starostlivá. Pavel ví, že bez Ducha svatého je naše vě­ření jen úpornou snahou poslouchat Pána Boha a plnit jeho přikázání. My potřebujeme být pro­měněni Duchem svatým, potřebuje­me pro svou víru spolupráci s Bohem. Nestačí na­rodit se jen z vody. To je jen polovina cesty. Jen pouhý křest nezpů­sobí při nás změnu života. Skutečné znovuzrození k novému životu s Kri­s­tem, k ži­votu od Boha a s Bohem, lze přijmout jen tenkrát, narodíme-li se z vody a z Ducha. Tak to vysvětluje Ježíš. Ve víře se spojuje obojí. Na jedné straně je to lidské rozhodnutí a touha po Boží blízkosti vyjádřená vodou křtu, a na druhé straně Boží moc v daru Ducha svatého – to z nás činí Boží děti.

Na samý závěr chci ještě znovu zdůraznit: Ve svém životě, ve světě neprožíváme zrovna často Boží blízkost. O to víc se musíme modlit. Prosit. A taky se někdy i přinutit. Bible to nazývá jako oběť. Pouštět se do věcí, do kterých se nám nechce. Jít Pánu Bohu naproti, a to především ve sboru a pro sbor, kam patřím. A pak se stane, že ve společenství, když čteme bibli, nebo se modlíme, jakoby přeskočí jiskra, radost, zakusíme porozumění, pokoj, nově a jinak uslyšíme Boží slovo, dokážeme se nějak rozhodnout. Zakoušíme pomoc Ducha svatého. Možná máte takovou zjušenost. Možná, že na něco takového zrovna čekáte. Učedníci, které potkal Pavel v Efezu nevěděli, nebo zapomněli, že Duch svatý byl církvi dán. Ale Pavel se modlil a jejich víra znovu zajiskřila a s nimi pohnula. A tak prosme, abychom jako ti učedníci v Efezu také zakusili Boží moc a nechali se jím pohnout, uschopnit ke zvěstování. K životu Ježíšových svědků. Amen