Církev jako plachetnice
(podle Joan Gray)
Pokud dnes pojedete do Říma a navštívíte katakomby, najdete tam na stěnách vyrytý jeden z prvních symbolů křesťanské církve. Je to loď. V době Ježíše byly dva způsoby, jak pohánět loď na otevřené vodě. Jeden z nich bylo veslování, energie potu produkovaná člověkem. Druhým způsobem bylo použití plachty a využití síly větru.
Když první křesťané kreslili loď jako symbol církve, nebyla to nikdy veslice. Byla to vždycky plachetnice. A to proto, že v den Letnic našli to, co jim do té doby chybělo. Našli sílu, kterou potřebovali k tomu, aby mohli dělat to, k čemu byli povoláni. Našli ducha Svatého, který se mezi nimi pohyboval jako mocný, silný vítr. A když cítili, že ten vítr začal foukat, zvedli plachty, odevzdali se do rukou Božích a řekli: "Vezmi nás, kam si přeješ." A v síle tohoto Ducha změnili směr lidské historie navždy. Ti z nás, kteří tvoří církev Ježíše Krista dnes, mají na výběr: můžeme zvolit, aby naše církev byla veslicí. Nebo můžeme zvolit, aby to byla plachetnice. Můžeme k tomu přistupovat tak, že církev bude takový projekt udělej-si-sám. Nebo můžeme pokročit dál, jak to udělala první církev, která plachtila díky síle ducha svatého, aby naplnila Boží plán na tomto světě. Nemám 10 jednoduchých kroků jak se stát církví-plachetnicí. Ale vím, že když budeme chtít plachtit, musíme odložit vesla a dát Bohu prostor k práci. Plachtění vyžaduje, abychom Bohu nepřekáželi a nechali ho naši církev vést.
Plachtění je v mnoha směrech stejně náročné jako veslování. Rozdíl je v tom, že veslaři jsou odkázáni na svou vlastní sílu, kdežto posádka plachetnice se učí využít nekonečné síly větru k tomu, aby je poháněla, kam potřebují jet. Tento proces je o životě v kreativním napětí mezi naší chudobou a bohatstvím prostředků, které Bůh poskytuje všem, kdo pokorně hledají boží vůli.
Odložit vesla, vzdát se naší kontroly nad věcí, je velmi těžké. Chceme, aby naše církev byla taková, jakou ji chceme mít my a často nás ani nenapadne, že Bůh může mít úplně jiné představy. Upneme se na naší vizi a přitom Bůh může mít na mysli něco naprosto odlišného. Dokud budeme trvat na tom, že máme vedení ve svých rukou, nebudeme tou církví, jakou nás Bůh chce mít.
Toto nás přivádí k modlitbě. Když odkládáme vesla, musíme zároveň zvednout plachty modlitby. Modlitba je tlukoucím srdcem církve-plachetnice, modlitba je ten pohon. Ježíš mnohokrát opakoval – O cokoliv požádáte v mém jménu, v souladu s mojí vůlí, to pro vás udělám. Nevím, jak modlitba funguje, ale věřím, že nějakým způsobem modlitba otvírá dveře pro působení boží vůle tady na zemi tak jako v nebi. Když se modlíme, stávají se věci, které se jinak nestávají. Pokud chceme plachtit poháněni větrem božího ducha, můžeme začít právě teď soustřeďovat nás společný církevní život více kolem modlitby. A co se stane, když jsou naše modlitby vyslyšeny a vítr nás zanese do končin, kde se necítíme příjemně? Nedávejme se na ústup. Nebojme se. Místo toho spusťme plachty a řekněme Bohu: Jsme tví, veď nás, kde nás chceš mít. Věřím, že Bůh je stejně živý a stejně aktivní jako byl v době prvních apoštolů. Otázka nezní – Přestal vítr foukat? ale – Jsme ochotní spustit plachty?