Z historie prostějovského sboru (Olga Čermáková)

Prostějov v 15tém a 16tém století byl významným střediskem Jednoty bratrské, byla zde Bratrská škola (na začátku Kostelecké ul.), působilo na ní mnoho významných členů – Jan Blahoslav, Martin Michalec a další. Dále působila v Prostějově i církev podobojí a evangelická církev a.v. Církvi podobojí patřil v tehdejší době nynější chrám Povýšení sv.kříže. Jednota bratrská a církev podobojí zde působily ještě za doby třicetileté války, do r. 1648. V době toleračního patentu (po 13.10. r.1781) se však k protestantským církvím v Prostějově nepřihlásil  nikdo. Co bylo příčinou, zda velmi silná rekatolizace v blízkosti arcibiskupské Olomouce nebo skutečnost, že se  zpráva o vyhlášení tolerančního patentu  do kraje vůbec nedostala není jasné. Jisté je, že znovu se začali scházet evangelíci v Prostějově až o 100 let později.

V r. 1886 přišel do Prostějova z Olešnice odborný učitel Tomáš Člupek, který začal kolem sebe shromažďovat ojedinělé evangelíky a jejich rodiny, které se dostaly na Hanou za zaměstnáním zejména z Vysočiny a Valašska. Tato hrstka se shromažďuje nejprve v bytech a od r.1897 ve třídě Obchodní akademie. V r.1901 byla v Prostějově zřízena kazatelská stanice, nejprve patřila k brněnskému sboru pod vedením faráře Václava Pokorného, od r.1906 pak k olomouckému sboru pod vedením faráře Prudkého. Po I.sv.válce, kdy dochází k významnému přestupovému hnutí, byla kazatelská stanice v Prostějově 25.září 1921 prohlášena samostatným sborem.

Prvním farářem byl zvolen Pavel Nešpor (1922 – 1925), v r.1926 nastoupil vikář František Novák, který zde působil až do r.1937. Z počátku se sbor shromažďoval k bohoslužbám v aule gymnazia a ostatní práce se konala v soukromých bytech. Chyběl prostor nejen pro sborovou práci, ale nebyl ani byt pro kazatele. Musíme obdivovat, že tento malý sbor (necelých 300 členů), si troufl na stavbu. Zde musíme děkovat obětavosti a nasazení zakládajících rodin sboru – rodině Berkové a rodině Toulové. Finančně pomohl i dar Jeronymovy Jednoty. Základní kámen budovy byl položen v listopadu 1926 a sborový dům slavnostně otevřen 7.8.1927. Práce ve sboru dostala dobrou základnu a sborový dům slouží dodnes.

Po krátkém působení diakona Josefa Jirků, přichází do sboru farář Emil Stehlík, který zde působil od r.1937 do r.1969. Práce v průběhu II.sv.války byla obtížná, ale mnoho lidí se semklo v těžké době ke sboru a bohoslužby v době války byly navštíveny tak, že prostory nestačily. Po válce, a hlavně po nástupu komunistů k moci, mnoho členů se zaleklo, zejména z existenčních i rodinných důvodů, a členů ubývalo. V r. 1969 nastupuje farář Rostislav Chlubna, který setrval zde až do r. 1991. V nelehké době se snažil udržet a rozšířit působení sboru, i v omezených možnostech působit na širší okolí. Po administraci faráře Jana Nohavici v r.1992 a 1993, byl zvolen kazatelem Petr Pivoňka, který zde působil až do r. 2006, kdy odešel do sboru ve Zlíně. Od r. 2007 do r. 2019 působil ve sboru farář Jan Jun, který následně přijal povolání v Horních Vilémovicích. V současné době  sbor administruje olomoucký farář Jan Lukáš. Sborové shromáždění zvolilo novým prostějovským farářem Kamila Vystavěla. Ke službě by měl nastoupit v květnu 2020. Těšíme se.

Prostějovský sbor má dvě kazatelské stanice, Vyškov, který patří ke sboru od r.1922 a Lipovou, kde celá skupinka baptistického sboru přestoupila k církvi v r.1941.

Úryvek z přednášky Oty Halamy, docenta na katedře církevních dějin, ETF UK Praha

Evangelictví není pro 16. století totéž co dnes. Tehdejší království bylo skutečně oním "královstvím dvojího lidu", tedy příslušník u římské církve a utrakvistické většiny. Ač vedle nich existovala nelegálně také Jednota bratrská, novokřtěnci, které v okolí Prostějova také nacházíme, ale i oni "evangeličtí kněží". S tím vším je trochu potíž a musíme si představit církevní poměry v celku.

Husitská revoluce neskončila u Lipan, ale vyhlášením kompaktát roku 1436 v Jihlavě. Tehdy se také datuje počátek utrakvistické církve, církve pod obojí způsobu vysluhující laikům večeři Páně, ale jinak v podstatě velice blízké římské církvi, od které také utrakvisté získávali své kněžské svěcení. Zjednodušeně lze říci, že rozdíl mezi církví římskou a utrakvistickou nalézáme toliko ve čtyřech bodech. Utrakvisté přijímali pod obojí způsobu večeři Páně, tělo a krev Kristovu podávali i nemluvňatům, zpívali české písně a části liturgie a světili svátek mistra Jana Husa. Ale jinak bychom téměř nepoznali rozdíl mezi tehdejším katolíkem a utrakvistou.

Vedle toho došlo roku 1467 k samostatnému vysvěcení bratrského kněžstva a k faktickému ustanovení Jednoty bratrské. Ta se tímto aktem navždy rozešla s církví utrakvistickou, která trvala na nepřerušené apoštolské succesi a na římském svěcení svých kněží, tímto se ale vzdálila ještě víc církvi římské.

Kromě utrakvistů, římanů a bratří však máme v Čechách a na Moravě i tzv. novoutrakvisty čí evangelíky. Ti sice fungovali v rámci utrakvistické církve a užívali její chrámy, jejich myšlení však bylo natolik ovlivněné světovou reformaci Martina Luthera a dalších, že nejen nedbali na své správní centrum, na pražskou konsistoř, ale sami se i ženili, opouštěli dávné tradice a svou teologii a liturgii vlivu německým a švýcarským. A pokud se jejich jednání dostávalo do souladu se záměry vrchnosti i proti konsistoři či biskupů, měli pro své skutky volné pole působnosti. Evangelíkem tam mohl být pravověrný luterán, filozofující filipika, tedy Melanchtonovec, následovník radikálního Zwingliho, nebo dokonce příznivec Kalvínův, Švenkfeldův aj. Zkrátka evangelíkem v 16. století mohl být kdokoli, kdo nebyl utrakvistou, římanem či bratrem, a podléhal tedy přímo své vrchnosti, které se i zodpovídal.

Katolický Prostějov v 16. Století v podstatě neexistoval, ale stal se jim teprve po náboženské unifikaci církevních poměrů v zemi během třicetileté války a po ní. Bratrský Prostějov započal svou dráhu roku 1494, kdy prostějovští páni Johanka z Kravař a Vratislav z Perštejna povolili bratřím kolonizovat okolí městských hradeb a jejich vzmach trval až do konce Českého povstání v roce 1620, ale dnes již je bratrská tradice mrtvá. Vedle Jednoty však hráli ve městě významnou roli právě utrakvisté a později evangelíci.

Husitství dostalo první významnou podporu v Prostějově hned v počátcích revoluce, ačkoli tehdejší pán města Jindřich z Kravař padl v boji proti husitům 1.listopadu 1420 pod pražským Vyšehradem. Jeho sestra Eliška však nejen vychovala Jindřichovy syny v náklonnosti k Husovi a kalichu a přivedla utrakvismus i do města.

Proto zde kázal roku 1466 Jan Rokycana, i když o jeho svěcení místních kněží můžeme pochybovat. A proto slyšíme později roku 1510 o tom, že ve městě již byl utrakvistický kostel a fara a že prostějovský pán Vilém z Perštejna tehdy dovolil, aby se již do města nepovolával katolický kněz a pro utrakvistickou víru nebyl nikdo utiskován.
Tímto panským rozhodnutím získal Prostějov zvláštní privilegium, dosti neobvyklé v blízkosti olomoucké biskupské rezidence  a utrakvističtí kněží, k nimž ve 20. letech dolehl hlas Luterovy reformace, se mohli bez potíží věnovat své duchovní práci, ztížené pevným postavením Jednoty.

Že skutečně světová reformace nalezla v Prostějově svůj ohlas, nám dokládá nejen spor svatopetrského faráře Bartoše z Bíliny s Jednotou a jejími správci Augustou a Michalce, ale hlavně Perštejnská reformace z let 1557 a 1558.

Tehdy Vojtěch z Perštejna pochopil, jak osvobodivá je zvěst Lutherova a založil v Prostějově nejen samostatnou církev luterského typu, ale i s luterskou liturgií. Co to znamenalo? Předně, že se prostějovští kněží podobojí zcela vzdali svého správního centra, pražské konsistoře, zde byli od této chvíle povolávání na svá místa městskou radou a že jejich novotám a opouštění starých tradic nekladli žádné překážky.

Marně císař Ferdinand I. žádal, aby byl z Prostějova vypuzen luterský kněz a aby byly novoty zastaveny. Marně se svou autoritou do prostějovských opíral olomoucký biskup. A marně byly i snahy jezuitů proniknout do města. Prostějov zůstal nábožensky svérázný a samostatný a tento svéráz trval až do bělohorské doby, i když ve sporech mezi evangelíky a bratry, protože Jednota s luterskou reformaci trvale odmítala splynout. Čas a politika však vyřešily oboji.

Po roce 1621 byl z města vypuzen poslední evangelický kněz Jan Dobromělický a rovněž správci bratrského sboru se v téže době vydali do emigrace, konkrétně do Uher, na území dnešního Slovenska. Zvon z bratrského sboru byl roku 1625 odvezen na hrad Plumlov a požár z roku 1697 symbolicky uzavřel jednu etapu evangelických dějin Prostějova. Prostějov se stal římsko-katolickým městem, i když tolerujícím ve svých zdech početnou židovskou menšinu.

Roku 1728 byl postaven kostel sv. Petra a Pavla. 1739 byl založen kostel sv. Jana při klášteře milosrdných bratří a roku 1756 byl na brněnském předměstí založen i klášter kapucínů.

Katolictví postupně prolínalo do někdejších protestantských řad prostějovských obyvatel a je proto s podivem, když se téměř 100 rodin odhodlalo v těchto poměrech žádat roku 1758 pruského krále Fridricha, který Prostějovem projížděl, aby se zastal. jejich nekatolické víry. A ještě vice překvapující je i to, že ani ne 0 30 let později, když byl roku 1781 vyhlášen Toleranční patent, se k evangelické či reformované víře nepřihlásil již ani jediný člověk. Prostějov byl katolický a katolický na dlouhou dobu také zůstal.

Teprve roku 1886 se péče o nemnohé prostějovské nekatolíky ujal učitel na mešťanské škole Tomáš Člupek. Jistěže přísun nekatolických duší souvisel s průmyslovým a obchodním rozvojem města i s migraci obyvatelstva. A migroval i olomoucký farář, jemuž patřilo konání nedělních bohoslužeb až do roku 1921, kdy vznikl samostatný prostějovský sbor, v čele s farářem Pavlem Nešporem a s kazatelskou stanicí ve Vyškově.

Byl však vznik sboru roku 1921 skutečně navázáním na evangelickou tradici v Prostějově? Myslím si, že nebyl. Českobratrská církev evangelická se sice odvolává na rovnocenné postaveni tradic luterské a reformované, ovsem, jak víme, reformovaná orientace naší církev zcela ovládla. Ani zde však nelze mluvit o místní navázaní na českou reformaci, když se v jozefínské době toleranční nepřihlásil k nekatolické víře ani jediný obyvatel Prostějova, nemluvě o tradici bratrské, která vzala za své s Komenským a zhynula v emigraci. Spise mam za to, že jde o něco jiného ...

Prostějovští evangelíci se v 19. století rekrutovali z prostředí migrujících dělnických vrstev a nepatřili ke zde dávno usedlým rodinám. Vznik sboru roku 1921 souvisí také s konečnou fázi hnuti "pryč od Říma", s postupnou obnovou národní samostatnosti, v navázání na Palackého program českých a moravských dějin, kde českobratrství, podtržené Masarykem, hrálo podstatnou roli. V Prostějově byl tedy přítomný jak prvek nábožensko­-osvětový, národnostní, v širším kontextu pak i vztah evangelíků 19. století k myšlenkám socialismu a potažmo i komunismu, který se citelně podepsal na životě mnoha sborů po roce 1948.

Zároveň tyto teze dokládá i vzrůst členské základny v určitých vlnách, kdy hlavni tři spatřujeme v letech po ustavení Československé republiky, v době 2. světové války a v období po listopadu 1989. Právě tehdy vytvářela evangelická víra a Českobratrská církev evangelická vhodné prostředí, alternující dosavadní způsob náboženství a víry, a právě tehdy se činnost naší církve osvědčila. Uvidíme, jak bude vypadat život církve v Prostějově za takových deset, patnáct, sto let?