Mít uši k slyšení (kázání na neděli Sexadesimae -60 dní před velikonoci)

Čtení: Lk 8,4-15

Text:

„To řekl a zvolal:  kdo má uši k slyšení, slyš“ (Lk 8,8)

Sešel se tehdy veliký zástup, vypráví evangelista.  Něco ti lidé  chtějí,  něco čekají. A teď si představte, že Ježíš začne vyprávět, bez jakéhokoli úvodu, běžnou historku z rozsévání. Průběh jarní setby. Proč nám tohle Ježíš povídá, co má ornice a sedlák společného s námi? 

- Jde o podobenství. Oblíbený Ježíšův žánr. Je to něco jako hádanka, jejíž rozluštění je na mě, na každém z nás. Ježíšovi nejde o popularitu, o moc nad zástupy.  Záleží mu na každém individuálně.  Proto ten moment rozluštění, na které si musí každý přijít sám. Rozluštění, které je dáno ne pouze bystrostí intelektu. Ale rozluštění jako nový pohled. Něco se ve vás pohne a vy se vnitřně posunete.

A pak, pak teprve může vzniknout skutečné společenství... ne dav, ale společenství, kde se  jednotlivec nerozpustí v davu, kde jedni slouží druhým svými dary.

Tady se musíme zastavit. Obvyklé jsou extrémy: buď dav (stádovost), nebo jsou lidé často v zajetí individualismu. Nejrůznější vůdcové  mají rádi davy, uvažují o lidech v masách („dolních deset milionů“), protože se dají dobře koupit a ovládat (chléb a hry, anebo  v jednom – levné pivo). Tito vůdcové  nechtějí, aby lidé mysleli samostatně a odpovědně. Pak ale na druhé straně je individualismus: člověk se cítí sám, je singl,  cítí se stísněný, zoufalý, nenaplněný, protože žije jen sám pro sebe.

Kolem Ježíše však vzniká společenství. Ani  dav, ani izolovaní individualisté.  A to je tajemství společenství církve. 

Tak tedy rozsévač vyjde rozsévat. A čtenář evangelia si smí uvědomit:  takhle jedná Ježíš:  stále na cestách, rozdává plnými hrstmi něco tak kvalitního.  Nemusíme mít pochyby o kvalitě zrna. Tam problém není. Problém bude v kvalitě půdy, která má zrno přijmout. A přece rozsévač rozhazuje plnými hrstmi, neříká si, kam to smysl má a kde to smyl nemá. - Některá zrna spadnou kolem cesty, hned je sezobají ptáci. Něco na skalnatou zemi, rychle vyrazí, rychle zaschnou, něco spadne do trní, nějakou dobu vedle sebe zápasí rostlina a bodláčí, ale bodláčí přeroste. Ale konečně jsou tu zrna,které padne do dobré půdy. Rostlina vyraší a přinese úrodu mnohonásobně převyšující ztráty.

Tak je tomu  tváří v tvář zástupu, lidem všem. Lidé jsou jedno velké pole, do kterého člověk zvenku nevidí: zcela jistě jsou v něm lidé, po kterých to steče jako voda  po huse, zcela jistě tam budou ti, kteří dnes nadšeně přijmout a zítra přijmou nadšeně něco jiného. A pak tam určitě budou lidé, kteří potřebují pomoci, jsou oslovitelní a přijmou. 

Dobrá tedy, říkáme si. Kvalita semena je nezpochybnitelná, s kvalitou půdy je to ale různé... znamená to tedy, že všechno je předurčené,  determinováno  prostředím? Můžeme něco udělat pro přijetí, nebo jsme zcela pasivní?

Předurčení, to není smyslem podobenství. Jinak by Ježíš nedodal výzvu (podle evangelisty velmi naléhavě): „Kdo má uši k slyšení, slyš“. 

A tak, pokračuje Ježíš výkladem, který je určen těm, kteří jsou „uvnitř“. Tedy družině jeho učedníků.  Ti u cesty jsou ti, kde slovo nestačilo ani zakořenit. Jedním uchem tam, druhým ven, nechalo to zcela chladným. Na skále – s radostí přijmout, nadšení rychle opadne s životními problémy. Mezi trním – tam něco začalo a i nějakou dobu roste, ale běžné starání nebo honba za požitky to po čase postupně zadusí. A  až nakonec: „Co je v dobré půdě, to jsou ti, kdo to slovo vyslechli a uchovávají ho v dobrém a upřímném srdci a s trpělivostí přenášejí užitek“.

Rozdílné půdy odpovídají různým životním situacím. A myslím, že každý z nás jistě podle sebe ví, o čem je řeč. Rozumíme každé z těch situací, protože jsme ji nejspíš zažili (neprostupné srdce, povrchnost, ustaranost...).

Kdokoli uvěří, tak ví, že to byl nezasloužený dar. Jakápak naše  kvalita!  Vždyť Ježíše odmítali právě farizeové, zákoníci, velekněží.  Elita. Ti, kteří si byli jisti svou kvalitou. A naopak, předtím vypráví  ev. Lukáš zajímavé věci. Předchozím oddílem je vyprávění o ženě v hříšnici v domě farizea Šimona.  Ten spravedlivý farizeus Šimon Ježíše pozval na večeři. Chtěl si podiskutovat se zajímavým člověkem. Prorokem? Ježíš pozvání přijímá. Nevybírá si a netřídí dopředu, s kým ano, s kým ne.  Ježíš sedí u stolu, byli tam jistě další VIP, a teď tam vtrhne žena – hříšnice. Vylije vzácný olej na Ježíšovy nohy, roztírá je svými vlasy a pláče. Farizeus v duchu brblá: to je přece hříšnice, to by on vědět mohl... A Ježíš se ho zeptá: Jeden člověk půjčil komusi 5 denárů, jinému desetinásobek. Ani jeden z nich neměl, čím by dluh splatil.  Ten Pán oběma odpustil. Který z nich ho bude mít raději? Odpověď je jasná. Ta žena slyší: je ti odpuštěno, jdi v pokoji. -  U jednoho zrno padlo na úrodnou půdu, u druhého na skálu...

Ježíš říká: kdo má uši k slyšení, slyš. Teď je chvíle, na které záleží. Teď jde o to,  co necháš ve svém srdci růst. Jde o mě, o tebe, o každého jednotlivce. Nejde o to něco předstírat, na něco si hrát, vydávat kdovíjaké výkony. Jde o to nechat zapadnout do svého srdce životodárné slovo, nový počátek, nechat jej růst, opatrovat jej.  Máme zaslíbení, že to, co začalo,  poroste, přinese dobré věci.  Jak to zpíváme v té bratrské písni: Co jsi počal, Pane milý, při nás  z lásky, doveď k cíli. Ten cíl  stojí za to.  

„Kdo má uši k slyšení, slyš.“

Pane, co všechno brání, abychom tě slyšeli... Vyznáváme před tebou, že někdy je to tvrdé a neprostupné srdce. Někdy povrchnost. Jindy ustaranost a to, že vlastně nevíme, co od života chceme. Prosíme velice, ty sám nám pomoz s kvalitou půdy našeho srdce. Zkypři je touhou, lítostí, pravým pokáním. Dej, ať přijmeme, to co nám tak bohatě nabízíš. A ty sám v nás opatruj nový začátek k dobrému cíli. Dej, ať se u nás potkáš s ovocem.