Co znamená Immanuel? (vánoční kázání)

Text: Mat 1,18-25

Známější příběh o Ježíšově narození je ten Lukášův: sčítání lidu, cesta Josefa a těhotné Marie  do Betléma, odmítnutí přístřeší, chudé narození v chlévě, děťátko v jeslích, pastýři a „sláva na výsostech“ Bohu.... Oba příběhy mají společné,že je třeba asistence (andělů), aby došlo k pochopení, otevření očí. Také tam i zde zazní: NEBOJTE SE. Společné je narození Ježíše v ponížení. A možná, že Matoušovo podání píše o Ježíšově ponížení ještě silněji, nežli Lukáš.

 

"Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.“

Na začátku stojí Josef.  Josef znamená „přidej Bůh“.  A toto jméno hezky vyjadřuje, že v sobě máme touhu, že se cítíme neúplní. Že  vnímáme přesah, že vnímáme (a potřebujeme) další, duchovní rozměr života. 

Jenže rovnou stojíme u  do intimního rodinného dramatu, manželské nebo ještě spíš předmanželské krize. Vypadá to, že se manželství rozpadne ještě dříve, než začalo. Zvnějšku viděno: stal se malér a Josef má být nechtěně otcem.

Je tu průšvih. Ale podívejme se my muži na Josefa  poctivě.  Stává se právě třeba těm chlapáckým mužům, že  když  se dozví, že mají být otcem, propadnou panice. Rádi by z té situace vycouvali, rádi by utekli.   Strach z otcovství, strach vázat se, strach z odpovědnosti. Raději  hledat  adrenalin jinde, raději zůstat klukem.

 

Josef je ovšem ve složité situaci. Četli jsme, že se rozhodl těhotnou snoubenku Marii potají propustit. Protože byl spravedlivý. To je důvod, proč aspoň chce Marii ušetřit ostudy, když už manželství zkrachovalo na začátku. Co je na tom spravedlivého, ptáme se?

 

Josef by mohl ve spravedlivém hněvu ztropit Marii ostudu, veřejně na ni poukázat. I trest by mohl přijít. Tak to je pojetí naší spravedlnosti. Slepá spravedlnost (nevidí, nechce vidět), spravedlnost podle paragrafů, spravedlnost jako trestání.  Ale spravedlnost bez citu, jak kdosi pravil (Chesterton?), je možná horší, než bezpráví.  Velikost Josefa je   v tom, že jeho spravedlnost se rovná milosrdenství. K tomu bude ukazovat i sám Ježíš, když se bude stýkat s všelijakými lidmi, když bude kázat, že naše spravedlnost má být větší, než spravedlnost zákoníků a farizeů, a když pronese poslední podobenství o tom, že rozhodující jsou  činy milosrdenství (hladověl jsem... žíznil jsem... byla jsem na cestách...).

Josef se tedy rozhodne řešit situaci ohleduplně k Marii, je milosrdný, je „na ni hodný“.  Přesto ale řešení je jednoznačné.

 

Nyní přichází nutná asistence, která Josefovi pomůže podívat se na věc jinak. Do věci vstoupí sen a věci se dají nečekanou cestou. Objeví se řešení, které předtím ani Josef, ani Marie neviděli. Přesto je to řešení, které bude na nich. Sen Josefovi otevře oči, aby svou realitu  situaci nahlédl jinak. Ale realizovat ten sen a přijmout jeho řešení, to musí on sám.  Tak to s námi bývá. Máme svoje představy, někdy umíněné, funguje autocenzura rozumu a  vlastních představ,  rádi bychom měli vše pod svou kontrolou. Ale stane se, že se potkáme s něčím novým, neznámým.

 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“

 

- Neboj se vzít si ji. Přijmout Marii, přijmout ji jako dar a přijmout i nový život jako dar, důležité obdarování.  Je připomenuta kdysi slavná tradice krále Davida. Ta tradice byla slavná kdysi, když ale vše lidské má sklon upadat a tak je tomu i nyní.  Stejně jako lidstvo je v koncích a samo ze svých sil a schopností si nepomůže. Lidé jsou dál čím stejnější. - Dítě bylo počato z Ducha svatého, říká Josefovi anděl-asistent. To znamená: to dítě je novým začátkem. Vstupuje do té naší tradice, předávání viny, porušenosti. Přichází jako nový začátek. Tedy je možné začít.

Přijetí dítěte, přijetí nového začátku však začíná přijetím Marie. My evangelíci jsme přecitlivělí na mariánský kult. O ten tu však nejde.   Jistěže je jediný prostředník mezi Bohem a člověkem  JK.  A přece nelze Ježíše odseknout od Marie, tzn. od viditelné církve. Populární je u nás  povýšenecké  přesvědčení, že církev nepotřebuji.  Že si můžu věřit sám a po svém.  Působí to velice vznešeně a duchovně, ale odmítat viditelné společenství, říkat Kristus ano, ale církev ne, to  je nakonec odmítáním Krista samého. Který se přece vtělil. Který přijal, přijímá naše lidství, člověčenství. Který chce spásu každého člověka.  Josef Ratzinger praví: kdo  se chce stát Božím dítětem, musí přijmout i nepohodlí  Boží rodiny, svých sourozenců. Nejsme Boží jedináčci.

 

Dále Josef slyší o dítě samotném. Dáš mu jméno Ježíš. Jméno naprosto běžné, Jošua, Jehošua. Jméno vyznavačské, které znamená prostě Bůh spasí. A jaká že ta spása je?  Spásu si lidé představují: dlouhověkost, pohoda, věčné zdraví. Aby se nám vyhnuly problémy. Anebo, jak tomu bylo v J době, že budou potrestáni naši protivníci, nepřátelé poraženi  a nám bude dáno za pravdu.

V evangeliu je to však jinak. Vysvobodí lid z jeho hříchů.

To je to první. Svoboda o hříchu. Svoboda – moderní slovo. Ale hřích – slovo nemoderní. Můžeme  místo toho ale říci: pýcha. Sobectví.  Nebo odcizení. Odcizení od světla, pravdy, lásky. Od Boha.  Hlavní věc je, že  tohle  je vlastní  příčina lidské nouze. . Na tom vše troskotá a sami si s tím neporadíme.  A dítě narozené o vánocích znamená nový začátek pro každého.

Evangelium si pomáhá citátem ze Starého zákona, zaslíbením, že se narodí dítě a že jeho jméno je Immanuel. Bůh s námi. Tedy – ta spása je v tom, že nejsme sami.  Pomoc je v tom, že je Bůh někde blízko. Třeba právě v našem průšvihu.  To první, co můžeme udělat je pořádně se rozhlédnout. V té blízkosti je jeho postačující pomoc. A to je to druhé: díky narozenému dítěti smíš vědět, že jsi a nebudeš nikdy sám. „Jsem s vámi po všechny dny,“  zazní také na konci evangelia...

To vše je darováno člověku o vánocích. A my tento vzácný dar smíme přijmout.

Nechme  se obdarovat...