Vydat se na cestu (kázání Boh. Vika)

   (5. post Trin.)                                                          Prost. 5.7.15

                            

Lk 5,5-6. 10-11:  Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě. Když to učinili, zahrnuli velké množství ryb... Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ ..Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit ryby.“ … Všechno tam nechali a šli za ním.

 

  Ježíš Kristus povolává své učedníky, aby konali  apoštolskou službu. Evangelista Lukáš 

toto povolání zařadil za podivuhodný rybolov na Genezaretském jezeře. Když totiž Ježíš 

skončil své kázání z rybářského člunu, vyzval Šimona: Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě 

k lovu!  Šimonovi se do toho po nočním nezdaru  nechtělo, ale dal na Mistrovo slovo 

a se svými druhy to udělal. Následoval výsledek, který je překvapil: Zahrnuli velké 

množství ryb, až se jim sítě trhaly. Naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.

 

 

  Řeknete si, že z toho museli mít učedníci velkou radost. Ale neměli. Šimon Petr se zděsil 

a prosil Ježíše: Odejdi ode mne, vždyť já jsem člověk hříšný... Úžas nad tím lovem pojal 

i všechny, kdo s ním byli. Jistě, Ježíš už před tím kázal v synagóze a už dokonce uzdravil

 Šimonovu tchyni a jiné lidi v Kafarnaum. A na Šimonově loďce právě kázal. Učedníci

 tedy o Ježíšově moci něco věděli.  Ale teď pocítili Boží přítomnost jakoby na vlastní

 kůži, ještě z větší blízkosti. A to je vždycky něco jako úder. Potkáš Boha a vidíš sebe, jaký 

jsi ve skutečnosti. O tom čteme v Bibli vícekrát.  Odejdi, jsem člověk hříšný... Ale Ježíš 

řekl Šimonovi: Neboj se! 

 

 

  Ovšem k tomuto příběhu patří povolání:  Od této chvíle budeš lovit lidi. Přirazili s loďmi 

k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.  Rybáři od Genezaretského jezera se nejprve stali 

učedníky;  byli očitými svědky Mistrových slov a činů; a teprve později také jeho 

apoštoly čili vyslanci a hlasateli, tedy rybáři lidí. Tak se z nich stali věrohodní služebníci 

Slova. Petr to později, při doplňování dvanáctého apoštola, vyjádří jako podmínku: „Od 

křtu Janova až do dne, kdy byl od nás /Ježíš/ vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho 

zmrtvýchvstání.“ (Sk 1,22)

 

 

  Boží dílo v Kristu tu má tedy povolané hlasatele, kteří tam všechno nechali a šli za ním.  

Zvěstování  jim zaplnilo všechen čas a vzalo všecky síly. Ježíš proto později řekne, že 

dělník je hoden své mzdy (10,27). Nebyl to sice jediný způsob, jak se evangelium šířilo a 

šíří po světě, ale tady je zdůrazněno právě toto celoživotní nasazení.

 

 

  Jestliže povolání učedníků znamená počátek Božího lidu nové smlouvy, pak povoláním 

Abrama- Abrahama začal Boží lid staré smlouvy. I řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi ze země 

své... do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem...A Abram se vydal na cestu. 

Bůh promluví a člověk mu uvěří a uposlechne. Přijme Boží výzvu, Boží zaslíbení 

a podstoupí překážky, které se postupně budou objevovat. Abramovi už je 75 let, nemá děti 

a zaslíbenou zemi ještě nikdy neviděl. Z Cháranu v Mezopotámii se s neplodnou manželkou 

Sarai- Sárou a synovcem Lotem vypraví do země kenaánské; prochází ji, staví oltáře 

zasvěcené Hospodinu a vzývá jeho jméno.  A tam uslyší Boží hlas: Tuto zemi dám tvému 

potomstvu.

 

 

  Boží lid tedy nevznikl tím, že by jej sami lidé založili jako nějaké jiné společenství; ale 

zrodí se tak, že nejprve Pán Bůh promluví, že zavolá a povolá. Neslyšíme nic o tom, že by 

na to byl někdo předem připraven a že by po tom sám od sebe toužil. Nemá to nic 

společného s našimi předpoklady a sklony, s naším nadáním a našimi schopnostmi. 

Nedovídáme se ani o tom, že by pro to v danou chvíli byly obzvlášť příhodné podmínky. 

Spíše můžeme mít opačný dojem: Abram je bezdětný stařec a rybář Šimon ví, že je člověk 

hříšný. Rozhodne to, že Pán Bůh chce. A hned potom je důležité, že povolaný uposlechne. 

Abram se vydal na cestu; všechno tam nechali a šli za ním.

 

 

  Bible nám dopodrobna nelíčí, co při tom kdo prožíval ve svém nitru, a většinou 

vynechává vyprávění o vnitřním zápase; nemluví o rozhovorech a poradách s rodinou ani 

o jiných přípravách. To sice neznamená, že se nekonaly, že snad všecko bylo kvapem, ale 

důležitý je tu výsledek, konečné rozhodnutí, skutky, pro které nám dotyčné postavy jsou 

praotci a vzory.

 

 

  V těchto případech sice slyšíme o mužích, ale Písmo svaté ví také o ženách, které sehrály 

významnou roli: třeba Rebeka, když se provdala za Izáka, Léa a Ráchel, manželky 

Jákobovy, anebo Moábanka Rút, která se také vydala do zaslíbené země a připojila se k 

Božímu lidu. Významná je i Támar a jerišská Rachab. Všecky se vyznačují oním krokem 

vpřed, pro který si vážíme Abrahama a prvních učedníků. Šly za Božím voláním a Božím 

zaslíbením. Potud biblické příběhy docela patriarchální nejsou. Jsou jmenováni  pra-otcové 

i pra-matky.

 

 

Apoštol Pavel ve svém 1. dopise do Korintu zmiňuje překážky, které se stavějí do cesty,

když mají lidé přijmout Kristovo poselství: Židé žádají zázračná znamení, Řekové 

vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného; pro Židy je to kámen úrazu, 

pro ostatní bláznovství. Mnozí očekávají něco slavného, velikého a ohromujícího. Možná 

jste viděli obrazy či obrázky, kde tak Ježíš vypadá. Jeden náš malíř naproti tomu nakreslil 

ukřižovaného Ježíše ve vězeňských teplácích; a narazil samozřejmě na odpor u některých 

členů církve. Ve skutečnosti navenek nebyl příliš nápadný ani Ježíš ani učedníci. Navíc se 

zdá, že Ježíšova veřejná činnost netrvala příliš dlouho. Bylo možné ho přehlédnout. 

Tehdejším historikům za pozornost vůbec nestál. Ani ukřižování nebylo nic výjimečného 

ani slavného.  „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás! (Lk 23,39) Tak bylo popraveno velmi 

mnoho lidí. Nu a právě s tímhle učitelem z Nazareta spojujeme svůj život, svou naději a 

spásu. Pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

 

   Sbor v Korintě byl asi naladěn jinak. Proto tam bylo mnoho místa pro různé nápadné 

a neobvyklé projevy, pro duchaplnost a krasořečnění. Apoštol Pavel se do toho úplně 

nevešel. Ale domýšlivost jedněch vylučovala také jiné údy, kteří ničím nevynikali.  Proto 

apoštol připomíná Krista ukřižovaného, ačkoli jindy zdůrazňuje Kristovo vzkříšení 

a oslavení. Nebuďte tak zahleděni do svých oblíbenců na kazatelně a ve shromáždění 

a nepřeslechněte toho tichého a nenápadného, kterého Bůh poslal pro naši spásu. Ať vám 

nakonec třeba v hluku radostného křesťanského společenství neunikne Ježíšův hlas!

 

 

  Slyšte toho, který nás povolal, a poznejte, k čemu nás teď vyzývá! Tak jako třeba 

Abraham a první učedníci. Když reformátoři požadovali, aby se církev vrátila ke vzoru  

prvotní církve, pak to jistě neznamenalo, že má udělat skok zpět do minulosti; ale má 

opětovně pochopit to, k čemu ji její Mistr a Pán povolal. A  když v jedné písni z 19. století 

Pána Boha prosíme „Ó vrať nám dávnou dobu blahou“, pak tím samozřejmě neoslavujeme 

„staré zlaté časy“, ale má to tenhle smysl: chceme jít ve šlépějích věrných svědků víry.

 

 

  Evangelická zbožnost  muže a ženy víry vidí jako na svědky a nikoli jako světce. Ovšem 

u katolických myslitelů také slyšíme kritiku světců. Tedy že nebyli dokonalí a že by se na 

nich nic pohoršlivého nenašlo. Písmo svaté nezamlčuje, že měli zřetelné nedostatky. Když 

se ohlížíme za životem svých duchovních vůdců, třeba reformátorů, pak nám snad utkvějí 

hlavně věci příkladné. A to je jistě důležité. Ale slyšíme také, že měli určité chyby. Není 

nám to sice milé a mohlo by to námi snad také otřást. Jenže náš duchovní život nestaví na 

lidech, ale na Božím slovu. Všichni svědkové nám jsou jen oporou. Ale my se musíme 

postavit na vlastní nohy a dát se poslušně vést Duchem svatým. Jejich nedostatky už nám 

pak nejsou vzorem a nestrhují nás. 

 

 

  Ovšem rovněž o nás platí, že druhým dáváme příklad a že se nám to vždycky nedaří. 

Kéž Pán Bůh našim blízkým a přátelům dá, aby na nás hlavně viděli a následovali to a ne 

naopak! Když prosíme „Neuveď nás v pokušení“, pak to vztáhněme také na ty zkoušky, 

kterým vystavujeme své okolí svými nedostatky. Kéž raději zapouští kořeny slovo pravdy! 

Boží moc a Boží moudrost! Abram se vydal na cestu. Učedníci šli za ním.

Amen.

 

 

 

Kázání k 30.výročí svobody

Stránky