O veliké touze (2.neděle po Zjevení Páně)

Biblický text: Jan 4,1-26

Je to příběh o setkání.  Zdánlivě prosté, nahodilé, bezvýznamné setkání přinese  zásadní  životní změnu a vrhne světlo na celý život. Ale copak tohle taky neznáte?

Ježíš a samařská žena u městečka Sychar. Potkají se u Jákobovy studny.   Ptáme se: proč Ježíš vůbec  přes Samaří šel. Samaří, kraj obývaný lidmi, kteří věřili podobně a přesto jinak. Židé a Samařané se neměli rádi, přestože tu byla společná minulost. Evangelista to vyjádří decentně poznámkou, že se Židé a Samařané nestýkají.  I když společnou minulost připomíná zmínka o praotci Izraele, Jákobovi. Nyní je však tomu takhle. Nastala roztržka, židé a samařané se nenávidí. Když žid procházel z Judska do Galileje, tak mohl jít buď zkratkou přes Samařsko,  raději však volil okliku. Časté byly vzájemné urážky, naschvály. Službu by jeden od druhého rozhodně nepřijal.  Veliká byla  vzájemná nedůvěra. – A nás nad tím musí  napadnout: svět je stále stejný.  Dnes opět silně zakoušíme, jak se formují tábory: my a oni. Roste strach z druhých.  A slyšíme:  nevěřme těm druhým a raději se nestýkejme… a jasně vymezme hranice…  Přestože máme společného často velmi mnoho, češi, němci, rusové, křesťané, muslimové, protestanté, katolíci…  A nakonec,  copak nejsme my všichni   Boží děti?

Vezměme vážně,  že Ježíš  hranici překročí. A my dnes, jako ti, kteří Krista chtějí následovat, máme jít za ním. Pozorně vše sledujme a učme se.

Je pravé poledne, doba polední siesty. Vedro, vše živě se schovalo, nikde živáčka. Ježíš si sedne ke studni, je unavený. Má jistě žízeň,  nedá se čekat, že by  někdo byl u studny. Ke studni se chodí přece ráno nebo večer, když je chladněji. To se tu potká celá vesnice. Zde se potkají lidé z celého městečka, proberou vše možné i nemožné. – V poledne přijde ke studni jen ten, kdo se nechce s druhými potkat.

Jakási žena se džbánem přichází. I ona má žízeň, jako každý jiný.  Ježíš ji prosí o vodu. I to je neobvyklé. Ženu neměl tehdy duchovní mistr na ulici vůbec oslovit. A on ji nejen osloví, ale něco po ní chce.  Myslím, že i tohle bourá bariéry a předsudky: že  odhodíme svoji soběstačnost , pýchu a o něco poprosíme.

Žena se diví: Jak to, že ty, Žid, žádáš o napití mě, ženu a Samařanku k tomu?

Nyní nastává zvláštní rozhovor.  Ježíš mluví o vodě života, tišící každou žízeň. Ta žena nejdřív nechápe, o čem mluví, ale touží po té vodě. -   Jakoby chvíli každý mluvil o něčem  jiném. Nejprve neporozumění. Konfrontace. Tohle snad ale také známe. Máme-li se v životě pohnout dále, je třeba potkat se,   otevřít se jinému a novému. Neopakovat si  jen to své.

Během tohoto rozhovoru však vychází najevo to, co je nejhlouběji. Že ta žena žízní a touží.  A ona si postupně uvědomuje svoji hlubokou touhu, hlubokou žízeň. Po lásce, po přijetí. Po životě.

A tak jsme na tom my všichni. Vůbec nejde jen o nějakou samařskou ženštinu, která měla  problémy s mužskými. Jde o každého člověka. Lidem je tato  veliká  žízeň společná.  Někdo si ji uvědomuje víc, někdo míň.  Tragické na člověku je, že většinou tuto žízeň řeší tak, že se neutiší,  jen  na moment, aby se posléze ještě prohloubila.  Aby žízeň byla ještě palčivější a bolest taková, že člověk vyschne, rezignuje, přestane žít. Za jakoukoli lidskou  závislostí  a za všelijakým lidským troskotáním většinou stojí tato žízeň.  Důležité je vědět,  že  touha v nás je tak  velká, že ji prostě  nemůže  utišit  žádný sebeluxusnější zážitek,  žádný lidský vztah a už vůbec ne žádná věc.   Tato touha společná všem lidem je totiž touhou po Bohu, po živém Bohu, jak  říká žalmista v Ž 42: jako laň  dychtí po živé  vodě, tak žízní duše má po tobě Bože…

Ježíš si právě  takových toužících lidí všímá. Netrápí je, neodsuzuje, nemoralizuje.  A jestliže se nám zdá, že s naší ženou  jedná příliš drsně („… mělas pět mužů a ten, koho máš teď není tvůj muž“), pak jí jen pomáhá vidět a jít ke zdroji.  Žíznivá  duše by se mohla chtít pověsit na dalšího, který by byl šestý či sedmý a jistě ne poslední.  Při setkání s Ježíšem dochází touha naplnění.  „Voda, kterou dám, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“, říká. Už ne srdce vyschlé jako troud, už ne  závislosti všeho druhu,  ale pramen živé vody uvnitř, v  nitru!!!

Žena mu řekla: Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale  vy říkáte, že místo na kterém má být Bůh uctíván, je Jeruzalém!

To je první věc, nesnadná, pro každého, kdo chce Boha vzít vážně. Jak a kde mu mám správně sloužit. Je tolik cest, tolik náboženství, i křesťanství samotné je tak rozdělené, tolik rituálů a způsobů, tolik důrazů,  často se  mnozí prohlašují za jediné správné… někdy mohou být vztahy mezi nimi takové, jako mezi židy a samařany… Kudy kam,  co je to pravé, správné? 21-24.

Sloužit v duchu a pravdě, o to jde.  To je zkušenost, kterou  lidé s Kristem dělají.    Lidskou touhu vidí a vede ji k utišení. Směřuje  touhu tak, aby člověk přesáhl sám sebe. Aby  hledal Boha. To znamená konkrétně, aby  neřešil pouze sám sebe. Nejsme tu jen tak a sami pro sebe, ale život je nám dán k naplnění  ve službě Bohu uprostřed života.   Jistou tradici, jisté rituály potřebujeme a máme. Ale  stejně Duch vane, kam chce, nenechává se zavřít do žádné přihrádky. A nakonec jde přece  hlavně  o jakousi pravdivost uprostřed života.  Všední život je ta pravá bohoslužba. Sami sebe máme - smíme přinášet, svoje schopnost. A abychom toho byli schopni, je třeba proměňovat se obnovou  své mysli.

Byl to  příběh  osetkání. O žízni a  jejím utišení.

Chtěl bych jej zakončit dvěma citáty. Jeden je známý, pochází od sv.Augustina: „Neklidné je srdce lidské, dokud nespočine v Bohu“.

A Bl. Pascal říká: „Jsou dva druhy rozumných lidí. Jedni  Boha z celého srdce hledají, protože jej ještě nenašli.  A pak  ti, co ho našli,  ho  z celého srdce milují“. Amen.