"Poklad v hliněných nádobách" (kázání B. Vika)

 

Biblický text: 2Kor  4,7.10:   Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás... Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl  na nás zjeven.

 

  Jsou různé poklady: třeba zakopané drahocennosti; Komenský se chystal vydat „Poklad jazyka českého“; apoštol Pavel ovšem při pokladu myslí na  bohatství Kristova evangelia.  Stal se jeho zvěstovatelem, stejně jako celá křesťanská církev.  V jednom podobenství je k pokladu v poli přirovnáváno království Boží.  O tento poklad máme usilovat a také jej druhým doporučovat, jak svými slovy tak svými činy.  Někdy se nám to daří a někdy ne.  Tak to znal už Pavel.

  Cenné věci někdy lidé ukládali anebo někde ještě ukládají do nádob.  Po válce byly v kumránských jeskyních objeveny cenné rukopisy uložené v hliněných džbánech.  Obal může být téměř bezcenný, ale obsah bývá vzácný.  Oko spočine samozřejmě nejdříve na tom vnějším a může se tím dát odradit.  Podívat se dovnitř už stojí určité úsilí a námahu.  Kdo ji nepodstoupí, mohl by omylem „s vaničkou vylít dítě“. A to se dnes a denně také stává.  S lidskou povrchností kalkuluje reklama i propaganda.  Často nám předstírá něco zdánlivého a skrývá skutečný stav věcí.

  Máme poklad v hliněných nádobách. Apoštol hliněnou nádobou v přeneseném smyslu míní sama sebe,  ale když hovoří v množném čísle,  tedy i své spolupracovníky a následovníky.  Naše vystupování, naše řeč, naše myšlenkové postupy a vůbec náš zevnějšek má totiž četné nedostatky.  K tomu můžeme připočíst i své dějiny a třeba nedávnou přítomnost. Na církvi se dá najít mnoho skutečných i domnělých slabin, které lidi odrazují.  A když už byla zmínka o nalezených starých biblických rukopisech, pak se dá jistě povědět,  že také Bible svou formou a obsahem řadu lidí odpuzuje, že jim jde „proti srsti“.  Někomu je moc složitá a někomu zase moc jednoduchá a jinému zas velmi vzdálená.  A bibličtí pisatelé byli přece omylní.  Poklad Božího slova a nového věku v jeho království tedy přichází do světa v nevábných hliněných nádobách.  A můžeme připojit i prorocké slovo, které vztahujeme na svého Spasitele: „Neměl vzhled ani důstojnost.“ /Iz 53,2/.

  Apoštol má vysvětlení: Aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Pánu Bohu se zalíbilo takto jednat a takto se zjevuje. Písmem svatým se to táhne jako červená nit. Vždycky je to jinak, než by se zdálo: Stále nosíme na sobě  znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.... Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni;jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.  Na křesťanské misii ve světě se to i dnes potvrzuje.  Jsou tu oběti na životech, ale slovy starocírkevního učitele „krev je semenem mučedníků“.  Působí tu nesmírná moc Boží.

  Hospodin k Mojžíšovi zavolal z hory:  Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím. V prvé řadě jedná Bůh a teprve potom lidé.  Své vyvolení si nevysloužil ani Izrael ani církev. A také na něm nikdo z lidí nedokáže nic změnit.  Napoleon se prý holedbal: „Mohu vaši církev zničit třeba hned.“  A nějaký kardinál mu odpověděl: „Nám se to nepodařilo ani za devatenáct století.“  Boží lid staré i nové smlouvy už provedl ledaco, kvůli čemu by jej Pán Bůh měl právo zavrhnout a zničit, a dopustil na něj už mnoho zlého,  ale faraónům, velkokrálům, císařům našeptávačům ani diktátorům se přece nepodařilo jej zlikvidovat.  O snahy by nebyla nouze ani dnes,  ale zvláštní vlastnictví, pronárod svatý trvá navzdory všem zhoubným plánům.  Mocní si hrají na pány, ale i nad nimi vládne Král králů a Pán pánů, Hospodin zástupů.

  Jestliže může Samařanka s  Ježíšem otevřeně hovořit, znamená to z jeho strany neobvyklou přízeň. Samařané a Židé spolu přece nehovořívali.  A on této chvíle využije a zavede řeč na chrámový kult: Je pro něj pravé místo na této hoře  (Garizim), anebo v Jeruzalémě? O to se obě strany vášnivě přeli po celá staletí.  Evangelista Jan psal svou knihu až po zničení jeruzalémského chrámu v r. 70.  Hrálo tedy v církvi Samaří nějakou roli?  Možná si to někdo myslel. Třeba zastánci nějakého falešného učení.  Anebo si křesťané ze Samařska osvojovali významnější postavení?  To už asi nezjistíme. 

  Odpověď je překvapivá. Na jedné straně spása je ze Židů. Církev navazuje spíše na tradici judskou a jeruzalémskou. Ale na druhé straně:  Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.  Nejsme tedy příliš vázáni na nějaké místo, svatá či posvátná místa v křesťanstvu jsou zřejmě falešnou stopou.  V Duchu a v pravdě – tedy s Kristem a v jeho přítomnosti!  Pak může být vhodné kterékoli místo na světě.  Důležitá není stavba, ale Mesiáš, který k nám mluví.  Bez něho „se ponechává náš dům pustý“ (Mt  23,38).

  V srpnu si židé i křesťané připomínají zkázu jeruzalémského chrámu v r. 587 př. Kristem a v r. 70 po Kristu, tedy od Babyloňanů a od Římanů.  My si při tom uvědomujeme, že Boží lid staré i nové smlouvy je zodpovědný Hospodinu a že je vystaven jeho soudu.  Tak to hlásali proroci a tak rozumíme i Kristovu slovu.  Nemáme si zakládat na žádných vnějších a viditelných jistotách ani se nemáme holedbat domnělými vlastními zásluhami.  Spolehlivá je jenom Boží milost a jeho slitování.  To je ovšem jistota nad všecky jistoty a nejistoty.  „Jediné může pomoci uniknout pekla zlé moci – být v srdci pokorný, tichý, své vyznávat Bohu hříchy.“ /Ezd 690/

  Boží soudy opravdu přicházejí, ale za nimi a nad nimi „tvoje milost, láska tvá“.  My jsme jako hliněné nádoby, se kterými může hrnčíř naložit, jak uzná.  Ale když v nich chce uložit poklad, pak je Boží lid zbudován na skále a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). O likvidaci  Božího lidu už usilovali mnozí, jak se o tom hovoří v Bibli i v církevních dějinách.  Měli smělé plány a udělali i rozhodné kroky.  A přece museli nakonec posloužit jen Božím úmyslům.  Tak nás Pán Bůh svým slovem těší.

Modlitba:  Pane Bože, ty sis vyvolil a povolal lid staré i nové smlouvy a podivuhodně jej vedeš. Ukazuješ tak svou lásku a moc. Děkujeme, že také nás pro Ježíše Krista pokládáš za své milované syny a dcery. Prosíme tě, uč nás pravé pokoře, abychom se domýšlivě nestavěli nad druhé, ale vždy spoléhali jen na tvou milost.       Amen