Dotkni se ran

Biblický text:  ev. podle Jana  20,24-29

                Co to bylo za člověka, ten učedník Tomáš?  Nevěřící Tomáš. Říká: dokud neuvidím, dokud si nesáhnui, neuvěřím.  Tak častý problém dnešního člověka! Tomáš má ještě k tomu přízvisko Didymos, tzn. dvojče. Tomáš je nám tolik, tolik podobný, snad každý z nás se alespoň tu a  tam v něm vidíme: dokud neuvidím, nesáhnu si, neuvěřím.

                Jenže problém je mnohem hlubší, než to vypadá na první pohled. Tomášovy pochybnosti jsou mnohem závažnější, než jakýsi pohodlný, primitivní materialismus (neexistuje nic, než na co si nemohu sáhnout).  - Vždyť přece na  lásku a na pravdu si také nemohu sáhnout. Je třeba  v ně věřit, jen tak si je ověřím.

                Abychom Tomášovi více  porozuměli a tak i sami sobě, podívejme se na jeho příběh. Příběh s Ježíšem. I pro nás je dobré podívat se na svůj život jako na osobní příběh s Bohem. Vždyť – co je můj život? Má profese? Těžko. Má rodina – snad, ale ani to neobsahuje celek mého životního příběhu, který má v sobě tajemství...

                I.

                 Tomáš se stal kdysi dříve Ježíšovým učedníkem. Poprvé o něm slyšíme v souvislosti s Lazarem, Marií a Martou. Tito tři sourozenci byli blízkými přáteli Ježíše a jeho skupiny. Do života Lazara zasáhla těžká nemoc a tak jdou za ním. Tomáš předjímá Lazarův konec, trochu pateticky říká: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.

-Tomáš  už přeci něco poznal z Ježíšovy moci, ale teď jeho slova vyjadřují totální skepsi a zmar. To je něco jiného, než pouhé konstatování smrtelnosti. Je smrtí fascinován. Jakoby říkal: stejně není proč žít, je to zoufalé, ten úděl člověka, každý člověk stejně nakonec buď skončí, nebo skoncuje sám.

Ježíš Tomášovi jeho slova nevyčítá, vždyť copak se dá vyčítat, když někdo něco autenticky prožívá? Zato vzápětí se  Tomáš vedle Ježíše stane svědkem veliké radosti a naděje, radostného setkání, pozná, že smrt nemá poslední slovo a naděje vstává z mrtvých. Věci jsou ještě jinak, než se zdálo mému omezenému pohledu. Existuje život, život věčný...

                II.

                 Podruhé se s Tomášem setkáváme při rozhovoru s Ježíšem.  Ježíš připravuje učedlníky na svůj odchod. Vyzbrojuje je slovy: vaše srdce ať se nechvěje a neděsí. A znáte mou cestu.  Tomáš zareaguje: nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu? - Tomášova otázka opět vyjadřuje hlubokou skepsi, vykořeněnost. Nevíme.  Je spousta cesta a já nevím, kam vedou. A srdce se tak chvěje a děsí toho, že tu budeme sami, tak strašně sami….

Ježíš odpoví: Já jsem ta cesta, pravda i život. - Ježíšova slova působí jako hojivá náplast na rozbolavělou ránu. Existuje pravda, která platí. Existuje cesta, po které můžeš jít. Existuje život, který není jen plahočením ke konci.

            III.         

      A třetí setkání, to je už to velikonoční.  Začalo zmínkou, že Tomáš nebyl s učedníky. Když k nim přišel Pán.  Můžeme se jen dohadovat, proč nebyl ve společenství s ostatními, proč chyběl a proč přišel o setkání s Kristem. Důležité je, že přijde později. A říká učedníkům: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.

–             Proč se Tomáš ptá po ranách? Proč by mu nestačilo jen uvidět Ježíše?

Myslím, že tohle vypovídá o Tomášovi dvojčeti to podstatné.  Vidí rány kolem sebe. Má rány v sobě. Možná by rád věřil, ale nemůže. Je toho prostě všeho bolavého na světě tolik.

                A Ježíš? Ježíš přistupuje na Tomášovu podmínku. Přichází opět. Ač byly dveře zavřeny. A zdraví slovy „pokoj vám“. Protože Tomáš i všichni ostatní a jeho dvojčata po celém světě tolik pokoj potřebujeme. A říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř“.

„Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a Bůh“.

                Co se stalo v tomto momentě?

                Zraněný Tomáš poznal, že všechno, co  ho kdy trápilo, všechny jeho problémy, strachy,  mučivé otázky, všechno to jeho Pán vzal na sebe. Jeho sepse skepsí je uzdravena.

Tvoje rány jsou ranami Jkta, tvého bratra a Pána. On je nese a unese. Nese nejen tebe, ale kdykoli se setkáš s ranami ve světě, můžeš vědět, kvůli tomuhle všemu přišel Jktus. Chce to nést a odnést, zahojit. Pán není někdo daleko v minulosti, je blízko, žije, kráčí s tebou. Chce spásu tvou, spásu celého světa.

                A z Tomáše vyhrkne spontánně: Můj Pán a můj Bůh. Je to vyznání víry a modlitba zároveň. Nevěřící Tomáš nyní vyznává a jeho vyznání je osobnější, horoucnější než to Petrovo kdysi.

                Bratři a sestry, velikonoce prožít, to znamená obrátit se takto osobně k Ježíši.  Obnovit k němu důvěrný, osobní vztah otevřenosti.  Být křesťanem znamená mít osobní vztah víry a svoji víru vyznávat. Nejsme na to sami, on nás k tomu povzbuzuje,dodává odvahu. Vidíme, jak zápasí o každého, přemáhá zavřené dveře i pochybnosti. Nepochybuj a věř!

                S Tomášem se v evangeliu setkáme ještě o chvíli později, na břehu jezera. Je tu zmíněn hned jako druhý vedle nejznámějšího učedníka,  vedle  Petra.(A Natanele z Kány Galilejské -  tam přece porměnil Ježíš vodu ve víno, nezbytnost v radost). Tomáš, který předtím spíš postával na okraji, byl skeptický, zřejmě často chyběl, je nyní v centru víry.  Ten, který byl fascinován smrtí, je nyní fascinován Kristovou láskou, jeho životem. Palčivé  pochybnosti se proměnily v důvěru.

                A tak tohle je vzkříšení. Zkušenost, že  Pán žije, že všechno, pochybnosti a bolesti světa bere na sebe. Že nic, ani ty pochybnosti mu nezabrání a jen  mohou naopak posloužit hlubší víře a naše rány nás mohou přinést k Ježíši. Vždyť „On naše bolesti a nemoci vzal a nesl“. A tak i z nás může t v odpověď  zaznít i naše modlitba a vyznání: můj Pán a můj Bůh. Amen.

Díky nestačí vyjádřit, Pane. Vstals z mrtvých, i my smíme povstat k  životu. Věčnému. Potkal jsi nás navzdory pochybnostem a zavřeným dveřím. A tak chci vyznat osobně: můj Pane, můj Bože. Amen.