Pastor bonus - komu můžeme (ještě, vůbec) věřit?

Čtení: 2 Sam 1-15

Text: Jan 10,11-16

V prvním čtení jsme slyšeli příběh o smutných událostech v Davidově království: o rozdělení národa, které vyústilo do bratrovražedného boje. Sehraje v tom zlou roli syn Davidův, Abšalóm. A přece to není příběh černobílý. Bible to vlastně vypráví tak, že se jedná o následky Davidova dřívějšího selhání.

Syn Davidův se jmenuje Abšalóm. Otec je pokoj, nebo : otec pokoje. Původce pokoje. - Víme, že jména měla vyjadřovat vyznání víry a poslání. Tak jako každý z nás máme v životě nějaké poslání, které máme naplnit. U Abšaloma je to zcela naopak. Jak vzdálené, odcizené je jméno Abšalóm od jeho života! Dokáže jednat neobyčejně pomstychtivě a krutě. V intrikách na něj nikdo nemá. Dokáže imponovat. Má rád okázalost (vozí se v kočáře a před ním běhá 50 mužů). Je pracovitý a umí mluvit s lidmi – od časného ránahovoří s lidmi, kteří chodí se svými problémy za králem Davidem.Lichotí jim: pravdu máš ty, umí se negativně vymezit a ukázat, kde je problém: ale král nic nevyřeší, pohotově doporučí sám sebe jako řešitele problémů, jako mesiáše: to já kdybych byl vladařem... Vzápětí se chová jako dobrotivý dobrák z lidu – podává ruce a políbí. „Lstivě získával srdce izraelských mužů“, říká biblický vypravěč.

Následně dokonce zneužije tradici : Chebron, kde se dává provolat králem, je přece památné místo. Chebron souvisí přeci s praotcem Abrahamem .Když se Abraham v míru rozešel s Lotem (dal mu přednost), slyší ujištění Hospodinem: jsem s tebou. Na tom místě staví Abraham oltář, památník, který připomíná Boží blízkost.

Tam se tedy dá Abšalom provolat králem. David odchází jako kajícník z Jeruzaléma, se skupinkou věrných. Nakonec dojde k bratrovražedném boji mezi oběma skupinami, lidé na obou stranách umírají, Abšalóm umírá, David pláče... Tragický příběh.

Přitom je to něco, co se neustále opakuje. Stále znovu v dějinách se objevuje podobné nebezpečí. Že lidé naletí někomu, komu jde jen o vlastní moc, kdo vytváří pocit jistoty, že on je ten mocný, kdo vše zařídí. Vyvolá nejprve obraz nepřítele (to funguje vždycky, nenávist na začátku sjednotí), kdo slibuje jistoty ( zatímco víme, jak téměř vše kromě Hospodina je v životě nejisté....) … Někdy jsou strženi lidé do válek, smrti a ti, kteří se prezentovali jako vůdci a pastýři, vedou do záhuby jim svěřené a sami myslí na svoji záchranu. Vy nejstarší, kteří jste zažili na vlastní kůži válku (ale nejenom ji, i to, co po ní následovalo), o tom dobře víte.

Nedoufejte v člověka, v něm záchrany není, říká realisticky vstupní žalm. Tento střízlivý pohled bible vůči autoritě moci je velkou pomocí. Nepodlehne tak snadno klamným slibům, kdo tohle ví.  Vyznívá to samozřejmě i  trochu pesimisticky, vzhledem k lidským pokusům o světlé zítřky. Ale -  k tomu ještě máme to vzácné, v koho doufat smíme. „Já jsem dobrý pastýř“.

Janovo evangelium, toto pozdní evangelium píše o Ježíšovi ne jako o historické osobě, ale z hlediska jeho významu. Evangelium Janovo voní vzkříšením, ukazuje křesťanům všech generací, že Pán je přítomný a že se dává poznat jako ten dobrý pastýř. Zní v formě přímé řeči, neboť se nejedná pouze o o učení církve (on je dobrý pastýř). Je to živá zkušenost křesťanů a jsou k ní zváni všichni ostatní. Není to tedy hlas sebedoporučující, však víme, že Ježíš by se nikdy takto přímo nedoporučoval, neříkal např.o sobě nikdy, že je Mesiáš, Boží syn). Prostě, stane se, že v této vřavě světa člověk zaslechne ten hlas jemný a tichý, hlas tak snadno přeslechnutelný. Ale přesto pevný a spolehlivý.„Já jsem dobrý pastýř“.

Tenhle hlas to s námi myslí opravdu dobře. Vždyť všichni ti, co se tak rádi prezentovali a prezentují, čím větší očekávání vzbudí, tím větší zklamání přináší. Ve svěřených ovcích mají zdroj moci a sebeobohacení. Svěřené ovce hledí vydojit, jinak mu na nich nezáleží. Dobrý pastýř však položí – položil- svůj život za ovce. To nikdo jiný neudělá. Obětuje se za druhé. Zatímco vůdci všech dob vedli a vedou k tomu, aby lidé pokládali životy za ně. Aby se za ně obětovali.

Dobrému pastýři záleží mu na tom, aby byly ovce spolu, vedle sebe, ne rozdělené. To vlk ovce rozhání, tříští stádo, osamocené ovce se pak stávají snadnou kořistí. Rozděl a panuj,  zásada všech diktátorů.

Dobrý pastýř v celém stádu zná doopravdy své ovce. Zná je dobře, zná každou ovečku podle jména. Každý jednotlivec má pro něj velikou, jedinečnou cenu. Je cílem. Kdežto pro falešného pastýře je stádo jen pouhá masa. Jednotlivec nehraje žádnou roli, je jen bezvýznamný prostředek. Jen jako konzument, jen jako volič, klient, jako ekonomická či kupní síla.

A ovce znají svého dobré pastýře podle jeho hlasu. Nenechají se ohloupit, svést jinými hlasy, byť sebelíbivějšími. Vědí, že jejich dobrý pastýř je nikdy neopustí. Svůj život dá za ně, aby ony mohly žít. Otevírá jim svou obětí budoucnost.

A ještě jednu věc od něj slyšíme: mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas... a bude jedno stádo a jeden pastýř.... Už v dobách první církve se mohlo stát a stávalo, že se určité společenství uzvařelo do sebe, vnímalo se jako to pravé společenství... Proto je zde upozornění: jsou i jiná místa a jiná společenství.

- Je v tom silný ekumenický náboj. Nesmíme se vymezovat vůči jiným konfesím, náboženstvím, lidem. „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince“. Konečný výhled je přeci, že bude jednou stádo a jeden pastýř. Tedy jedno společenství, a sice pestré, z jedinců i skupin nezaměnitelných, originálních ale přesto jedno společenství v jednom duchu. Od nás, kteří známe Kristův hlas, hlásíme se k němu, se očekává tolerance a otevřenosti vůči těm, kteří jsou třeba jiní, než my. Už nyní můžeme v druhých lidech vidět to, co je zaslíbeno. Že na konci všeho není rozpad a boj, nýbrž sjednocení. Společenství.

 

Bratři a sestry,

nedoufejme člověka, v něm záchrany není. A co víc, my víme, komu smíme věřit. Kdo je náš dobrý pastýř. To nás udržuje střízlivými a realistrickými. Abychom nepodlehli nějakým laciným slibům falešných pastýřů anebo abychom nepropadli pesimismu. Jediný dobrý pastýř Ježíš Kristus.

- Možná, že se nám to zdá příliš nekonkrétní. Těžko si pod tím něco představit, například konkrétní důsledky pro život v naší zemi, politiku, soužití. . Jenže my se nemáme vzdálit do nějakého duchovního světa a nechat záležitosti kolem sebe plavat. Už to, komu jsme uvěřili, v kom skládáme svou naději, utváří nějak náš pohled na život a vede naši aktivitu. Pomáhá nám rozlišovat duchy doby. Víme už z počátku křesťanství, že křesťané měli rezervovaný vztah k politické moci, věděl, že jejich občanství je v nebesích a že tady nemáme místa zůstávajícího.(Žid 13). Odmítali uctívat císaře, neboť věděli, že spása člověka pochází od toho, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby on sloužil druhým. Ale to je nevedlo k rezignaci a zbožné pasivitě. Naopak. Vědomí dobrého zázemí v nebi je a naše předky ve víře vedlo k tomu, že s tímto dobrým zázemím se stávali kvalitními, odpovědnými občany společnosti, státu.

Tak tedy jaké důsledky to pro nás může mít, že spoléháme na Dobrého Pastýře:

- uvěřili jsme tomu, který pokládá svůj život za ovce. Každý člověk, každý jedinec, každý život důležitý. Křesťan musí vždycky být na straně jednotlivců, na každém záleží. Křesťan se musí vždy ozvat proti tomu, aby se z lidí nestávala čísla, klienti, konzumenti, prostředek. Cílem není trh, bohatnutí, moc, peníze, ovládnutí, cílem je člověk, člověk se svými radostmi a bolestmi

- Dále: v globalizujícím se světě vidíme, jak všude narůstá vymezování, rozdělování, neochota se domluvit. Jsme svědky dělení, štěpení, dělení v národech... Ale přece jsou i ovce, které jsou z jiného ovčince. I když jsou odjinud, jiní, musíme k sobě hledat cesty a nevymezovat se. Ježíš nikdy nevyvolával obraz třídního nepřítele. A po nás chce, abychom jej v tom následovali. Abychom vytvářeli mosty, odstraňovali předsudky, abychom v druhém člověku viděli především a prostě člověka. Abychom žili ze smíření, které přinesla Kristova oběť na kříži.

Myslím, že tyto důrazy jsou nesmírně potřebné. To, co přináší JK, je jako osvěžující pramen čisté vody. Zdánlivě nenápadné. Ale bez toho tento život postavený na soutěži moc smyslu nedá. A celý tento svět, kde jakoby jedinec nic neznamenal.

Ježíš pověděl učedníků : vy jste sůl země, světlo světa. A my, kteří žijeme po jeho smrti a vzkříšení, můžeme vyznávat, on je sůl země. Bez opepření naší současnosti jeho milosrdenstvím a jeho nadějí tento život moc k dobrému žití není. Bez něj by byl život jaksi bez vůně, bez barev, bez světla... Amen.

Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života...