Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?

(kázání z neděle 3.3. 2013)

Čtení: Lk 11,14-23

text: Lk 11,24-26

Na začátku dnešního oddílu Ježíš způsobil, aby němý mohl mluvit. Podle Matoušova podání šlo o člověka, který byl nejen němý, ale i slepý. - Asi máme problém s tím, že nemoc je spojena s posedlostí. Dnes nemoc vnímáme jako něco, co se dá léčit – léky, rehabilitací, nebo aspoň pomocí různých pomůcek lze zmírnit následky nemoci. - Naprosto nejde o to, abychom se vrátili k tehdejšímu pohledu a tvrdili nemocným, že jsou ve skutečnosti posedlí zlým. Přesto však: i my se dnes setkáváme se zlými jevy, proti nimž býváme bezmocní, ne-mocní. V evangeliu se mluví o posedlosti – jakoby zlo v některých případech docela zasedlo člověka, zbavilo jej osobnosti, člověk je pak odcizený, není sám sebou. Však také v dnešním příběhu se jednalo o němého, u Mt je to dokonce němý a slepý zároveň, tedy jde o neschopnost vytvořit vztah, jde o odcizení …. však také, když řekneme o někom: on nevidí a neslyší, marné je se s ním bavit, neslyší a nevidí argumenty, jede si jakoby po svém, ale přitom jím smýká něco silnějšího, než on sám, je zfanatizován......Tehdy říkali natvrdo: posedlost. A dnes, zdá se, přibývá různých závislostí a lidské nemohoucností. Uvědomujeme si skutečnost zlých, nadosobních sil i svoji bezmocnost vůči nim.... A tak si vybavuji nadšenou atmosféru kolem sametové revoluce. Tehdy jeden známý pronesl střízlivé: ale člověk zůstává stále stejným člověkem: slabým a náchylným k pokušení. Zlobil jsem se tehdy na něj, ale přece měl pravdu.

Vedle tohoto střízlivého pohledu Písmo přináší ovšem hlavně evangelium – radostnou zprávu o tom, že Ježíš, Boží syn, zlo porazil. Je v tom plno naděje, že on stojí při člověku a nasazuje svou kůži za nás. V našem příběhu ten, s kým předtím nebyla řeč (němý), opět komunikuje.

Vzápětí však Ježíšovi protivníci jeho dílo shazují: to, co on dělá, dělá ve jménu zlého. Zlé vyhání ještě horším.

Asi to znáte: jakýsi škarohlíd (a vůbec nemusí jít jen o někoho zvenčí, může to být i nás vnitřní hlas) vše zpochybní a zrealitivizuje. Kdoví, jak to všechno je, populární jsou teorie o nějakém celosvětovém spiknutí, nejlépe je stejně věřit jen sám sobě... Známe to dnes. Rozložit důvěru. Vnést do duší zmatek, protože lidé, kteří ničemu nevěří, uvěří ve skutečnosti největším hloupostem a ještě je budou hlasitě vykřikovat. . Dobře to ví bulvární zprávy a tak se manipuluje s vědomím a podvědomím. Každý hlupák se považuje za filosofa, slova jsou neuvěřitelně vyprázděna, navzdory spoustě slov vládne fakticky němota.... Často se s tím dnes setkávám: ten povzdech: komu a čemu ještě dnes mohu věřit. Jsme zaplavováni spoustou slov, polopravd a nesmyslností... a ptáme se, kde je skutečně pravda?

Kdo není se mnou, je proti mně, kdo se mnou neshromaždˇuje, rozptyluje, slyšeli jsme z Ježíšova slova. U toho stojí za to se zastavit, protože v těch slovech je světlo.

Posledně jsme si říkali, že ďábel je štváč. Roz-děluje, tím že lže. A rozdělení a osamocení lidé jsou snadnou kořistí. Vlk ovce trhá a rozhání.... Proto je tak důležité, abychom se scházeli a patřili k sobě. A nejenom my, ale abychom mysleli i na jiné křesťany, s nimi se cítili být provázáni. A nejen to, jde o to podporovat každou dobrou lidskou snahu, každé dobré dílo. - Byli jsme na sjezdu mládeže na přednášce Petry Procházkové. Dost kriticky viděla stav naší společnosti – když se jí někdo ptal, co tedy dělat, pak říkala: scházejte se. Začínejte odspodu. Už to, že tady jste, má význam. Buďte spolu a dělejte dobré věci s ostatními.

Kdo není se mnou, je proti mně. - V tom je i pomoc pro rozlišování duchů. Nesmíme rozpojovat svoji soukromou zbožnost a veřejný život. Myslím, že bychom měli více myslet například při volbách, kde vidíme rysy Ježíše Krista a kde je opak. Zda pravda, nebo lež. Zda láska, nebo sobectví či nenávist. Zda svoboda nebo otroctví. Zda moudrost a pokoj nebo fanatická zaslepenost.

„Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel. Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sem jiných sedm duchů, horších, než je on sám, vejdou a bydlí tam...“

Podstatné je, co naplňuje vnitřní svět, co naplňuje duše jednotlivců i společnosti. Nestačí jen negativní program, něčeho se zbavit, něco vyhnat.... Je třeba duši otevřít a naplnit tím, co je dobré. Je to jako s domem, říká Ježíš. Posedlost je zde vykreslena jako cizopasník,můžou to být možné i nemožné závislosti, fanatická zaslepenost.... Bez nás, bez našich příbytků by si však posledlost nic nepočala. Co by si počal fanatimsus bez zfanatizovaných lidí. Co by si počala závislost na drogách či hernách bez narkomanů a gamblerů. Co by byla konzumní společnost bez konzumentů. Démoni jsou závislí na nás, ne my na nich. Jsme pro ně útulný domov a zisk příjmů. A tak Ježíš vypráví o démonu, který musel opustit takový útulek, ale po čase se zase vrátí a a vezme s sebou sedm svých kumpánů, které nasbíral cestou. Najdou byt prázdný a uklizený. Usadí se tam, začnou řádit, udělají si tam pořádný mejdan.

A tak jsme se např. zdánlivě zbavili komunismu, ale on mezitím jen nabral další kumpány a tam, kde je prázdno, tam se rád vrací.

Otázka zůstává, čím naše společnost toto vakuum naplní – a je to nejspíš apel na nás, kteří se hlásíme ke Kristu jako k Pánu svého života a našeho světa. Otázka je, jak si počneme s vlastními domy svých životů, neboť tady to začíná.

Život je jako vír, život je jako kolotoč a možná, že se ten kolotoč točí nějak rychleji. Všechno, co myslíme, konáme, toužíme, naše zážitky, musí mít svůj střed, své útočiště, jinak jsme v životě smýkáni ze strany na stranu, a hrozí nám, že "ulítneme". Jako z kolotoče.

Bůh je střed našeho života. Útočiště.

Jde o to nevzdálit se, nevypadnout ze středu.

Čím jsme dál od středu, hrozí nám, že se "utrhneme", "vypadneme", "ulítneme".

První vypadl ze středu svého života Adam.

Kristus je ten, který nás vede zpátky do středu. Svou láskou.

Kristus je viditelné centrum, k němu se všechno, co je v našem životě rozptýlené a roztříštěné a rozbité může sbíhat...a přibližovat Bohu i lidem

Proto je dobré "být u toho", být co nejblíž středu našeho života, připomínat si Boží lásku a věrnost – ukřižování, vzkříšení, prázdný hrob, a tak být Bohu nablízku, aby naše důvěra nezeslábla a nepustila do domu to, co tam nepatří.

Prosím, Pane, buď naším hostem.... Amen