Nakonec pak...

1Pt 3,8-17

Nakonec pak: všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnjte: vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.

Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

 

Nakonec pak. - Poslední slovo bývá důležité. Proto si někdy lidé myslí, že kdo má poslední slovo,vyhrál. Naším posledním slovem však smí být to přečtené z epištoly.

Nakonec pak.

Všichni buďte jedné mysli.

- Je to možné, aby byli lidé jednomyslní? Co člověk, to příběh, to nálada, to názor. Jak je často nemožné se dohodnout, dokonce v tak zásadních hodnotách, to jsme zažili v těchto posledních dnech při přímé volbě prezidenta, někdy to bylo složité mezi přáteli a třeba i v rodinách.

Ovšem, také jsme tu měli dlouho režim, který stejné myšlení vnucoval. Všichni měli myslet stejně v duchu ideologie a kdo myslel jinak,samostatně, svobodně, tvořivě, byl trestán. Zdá se, že jsme na to úplně zapomněli.

Apoštol Petr však rozhodně nemyslí toto. Jistě si nepředstavuje, že ovečky budou myslet to, co se jim předepíše. Že jim prostě všecko nalajnuje.  Ale jde mu o jednotu v různosti. Jde o to, jakým způsobem, jakým směrem máme myslet. K jakému cíli.

K čemu tedy směřovat ma v čem máme táhnout za jeden provaz, to je řečeno docela konkrétně.

 

Buďte soucitní.

Plní bratrské lásky.

Milosrdní.

Pokorní.

Neodplácejte urážkou za urážku, naopak žehnejete.

 

Z těchto výzev k nám vklastně mluví vzácná slova blahoslavenství našeho Pána Ježíše z Kázání na hoře.

Jsou to slova adresována především nám. Těm, kteří se hlásí ke Kristu a jsou s ním křtem spojeni.

 

Buďte soucitní. -

Soucit je tu na prvním místě. Je tím míněna solidarita. Nemám se uzavírat do sebe, do svých vlastních starostí nebo dokonce do sebelítosti. Sebelítost je veliký klam, který bere radost ze života, zatemňuje rozum a uzavírá do sobectví. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími! říká apoštol Pavel. Máme stát při sobě.

 

Plní bratrské lásky.

Je tu užita sourozenecká terminologie: máme na sebe pohlížet jako na sourozence, jako na rodinu. Ne že bychom si museli tak nutně říkat. Přiznám se, že oslovování bratr-sestra mi přijde opouživané, nejde mi z pusy. Ale ten význam zůstává. Sourozence si nevybírám. Sourozenec může být jiný, nemůžu se ho jednoduše zříct, stále bude mým sourozencem. A to nejdůležitější: rodina si většinou pomůže, i když třeba se skřípěním zubů. Rodina znamená solidární vazby. - Dalo by se namítnout – ale copak nemáme mít rádi všechny bez rodzdílu?. Samozřejmě. Jenže tak snadno se skončí u všeobecných řečí. Je potřeba zaučít u konkrétního. Vzít na sebe odpovědnost za konkrétní duchovní rodiny. A jistě nezůstvávat jen u toho, vždyž zdravá rodina se neizoluje do sebe.

 

Další: buďte milosrdní.

To je blízko oné soucitnosti. Mějte slitování. Milosrdenství v biblické řeči obsahuje slovo střeva. Ty jsou sídlem citu. Je to velmi zemité, ale známe to:  kdybychom měli říci, kde na těle cítíme silný cit, ukázali bychom na břicho, žaludek. Tedy: nebuďte bezcitní. Nebuďte lhostejní, být milosrdný znamená říci si: na to nemám žaludek. A jednat. Stejně jako si řekl ten Samařan (a byl to přitom člověk z "jiného tábora"), když spatřil v příkopě zbitého člověka a pomohl mu, zatímco kněz a chrámový pomocník jej minuli.

 

Buďte pokorní.

Pokora, to je opak samolibosti a nadutosti, povýšenosti. Ať vůči ostatním věřícím, či vůči okolnímu světu. To, že jste si jisti svými postoji, ať vás nesvádí k nadřazenosti a nafoukanosti. Pokora ani neznamená pocit méněcennosti. Pokora je klid toho, který zná své meze, ale i svou hodnotu.Který ví, že nemá zapotřebí se nad nikoho vyvyšovat a ani nikoho snižovat V dokumentu Zle, matičko zle, jsem slyšel poctivou zpověď jednoho novináře, který dělal rozhovor s jedním , dejme tomu svérázným člověkem, zdálo se mu, by se z něj dala dobře dělat legrace. Ten však na novinářovy dětinské urážky odpovídal klidně, jakoby nic. A onen novinář doznal: během rozhovoru mi začalo docházet: já nejsem ten chytrý a on ten hloupý. Ale je to naprosto obráceně.

 

A to už jsme u výzvy, která se týká vztahu ke společnosti vůbec. :neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte: vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. . Jestliže se budete kvůli svým postojům setlkávat s nedůvěrou, nedejte se sami strhnout k nedůvěře. Jestliže se bude setkávat s urážkami, třeba nízkými a sprostými (a nejspíš budete), pak se nedejte strhnout k touze odplatit stejným. Namísto toho odplácejte - žehnáním. Zcela v Ježíšově duchu: nestačí být pouze pasivním. Nic nedělat. Naopak. Zlo neodplácet zlem, ale dobrem. Kletbu obracet v požehnání.

 

Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov, odvrať se se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

 

Kdoví, jaké budou příští dny, říkali si starostlivě křesťané tenkrát, když se schylovalo k jejich pronásledování, Kdoví.jaké dny nás čekají nyní, říkáme se i my. A zdá se nám, že dobré dny nejsou nadohled.

Ale z epištoly slyšíme, že to, aby byly dny dobré, můžeme také sami ovlivnit. Chceš-li milovat život a vidět dobré dny, zdržuj jazyk od zlého, rty od lstivých slov. Odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj.

Chceš-li milovat život, říká epištola. A jakoby naznačovala: věřím, že chceš milovat život. Že nechceš být zahořklý, zatrpklý, sebelitující se či nenávistný. A chceš-li milovat svůj život, pak – pozor na jazyk.

Lidská řeč, lidský jazyk dokáže mnohé. Tak snadno se jím dá ničit. Ošklivé slovo, pomluva dokáže zamořit lidské duše, dokáže zničit někomu život. Zlé slovo dokáže otrávit, pošpinit, vzít chuť do života. Pomluva je těžký hřích. Lež svůdně oblečená do polopravdy je horší než průhledná lež. Nenechte se ale tím zmást a natlačit do ofenzívy. Co tedy můžeme dělat? Nepřestańme milovat život. Každý z nás máme vždycky křesťanskou svobodu začínat u sebe. A usilovat pokoj, o dobré v tomto světě.

Vždyť máte bohatství a vaše bohaství je nepomíjející. Pramenící z pevné naděje, která vstává z mrtvých díky vzkříšení Ježíše Krista. A je je jistá. Jak říká Petrova epištola, je uložena v nejbezpečnějším sejfu, v nebeské bance, mimo dosah vší člověčiny, v nebi. Naděje nehynoucí, neposkvrněná, nevadnoucí. Z toho se radujme.

Amen.