Úloha laiků (přednáška O.Koláře ve Vyškově 16.9. při slavnosti otevření nového interiéru)

 

Úloha laiků v církvi a ve společnosti (Ondřej Kolář)

Laici – slovo, které nerad používám – ale nic lepšího nemám. Já jako farář se jsem samozřejmě také laikem, totiž ve všech oborech, které jsem nevystudoval, a že jich je mnoho. Ale i pokud hovoříme o laicích v církevním slova smyslu, i tam je to nepřesné označení – sugeruje to představu, že co se týká církve, její správy a chodu, je odborníkem farář, zatímco ostatní jsou nanejvýš pomocníci či poradci.

Tak to samozřejmě není. Církev není jen duchovní instituce, je také instituce lidská, se vším, co k ní patří. Někteří to církvi přímo vyčítají, nebo mají k církvi nedůvěru a odpor právě proto, že je instituce; dokonce se v minulosti objevil názor, že Kristus hlásal Boží království a místo toho přišla církev. Naproti tomu se domnívám, že církev nemůže jinak než být také institucí. Kdyby nebyla, těžko by mohla přežít 2000 let. Jakmile má nějaké společenství přetrvat, musí se institucionalizovat – i když to slovo nezní hezky, je to nutné. Proč by si Bůh nemohl používat ke svému jednání taky instituci?

Ovšem instituce není cosi „nad“ běžnými věřícími – jsou to věřící samotní, a to v nejrůznějších oblastech činnosti církve, nejenom ve farářském úřadě. Jsou to učitelé nedělních škol, podkladní, ekonomové, pracovníci diakonie, správci budov, správci počítačové sítě, úředníci ÚCK, vedoucí mládeže, kurátoři, presbyteři atd. – ti všichni se vlastně dost nelogicky nazývají laici, i když jsou to samozřejmě odborníci a zkušení lidé ve svých oborech.

Malá odbočka: pokud projde zákon o restitucích, budou církve dostávat takové sumy peněz, na které nejsou moc zvyklí, přinejmenším ty menší církve ne. Je evidentní, že břemeno odpovědnosti za tyto peníze bude naloženo právě na laiky – od nich se nyní v církvi mnoho očekává, že nasadí všechny své schopnosti k tomu, abychom tyto peníze spravovali rozumně, zodpovědně, prozíravě. Na tom, jak s těmito penězi naložíme, tedy zda je projíme, nebo tyto peníze nakonec budou sloužit lidem, tj. nejen věřícím, ale i všem potřebným, se totiž do velké míry bude rozhodovat, jaký obrázek si o nás veřejnost udělá. Bude to velká zkouška ochoty laiků ukázat, že jim o církev skutečně jde.  Pokud se naši laikové – nebo řečeno obráceně: odborníci - tohoto úkolu nezhostí, najdou se odborníci jiní, zvnějšku, kteří budou hledat jen své vlastní zájmy.

Ten důvod jistého odporu ke slovu „laici“, který cítím nejen já, ale je obvyklý v naší církvi, má však ještě hlubší, teologické důvody. Reformátoři, zejména pak Martin Luther hovořili o takzvaném všeobecném kněžství všech věřících. Tento pojem se opírá především o 1 Pt 2,9Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Všimněme si těch jednotlivých označení: národ svatý, rod vyvolený, lid náležející Bohu – to jsou označení, která na sebe klidně mohl vztáhnout i Izraelský národ. Národ oddělený Bohu, jemu patřící. Ovšem označení „královské kněžstvo“ byl v židovském prostředí dost šokující. Kněz nemohl být v Izraeli jen tak někdo, musel pocházet z kněžského rodu a splňovat mnoho dalších předpokladů. A teď se tu náhle říká o všech křesťanech, že jsou to kněží, dokonce královští kněží.

Pro autora Petrova listu to znamená, že máme podíl na kněžství Ježíše Krista, který jediný byl ten pravý velekněz, protože nás jednou provždy smířil s Bohem. To neznamená, že se tím stavíme na Kristovu úroveň. To právě nejde, protože tím, že Kristus kněžství naplnil a dovršil, ho zároveň i zrušil. Už žádní další kněží nejsou zapotřebí, není potřeba žádné další obětování v chrámu, protože Kristus už pro naši spásu učinil všechno. Ani my tedy nejsme kněží v tom původním, izraelském, nebo obecně náboženském smyslu. Avšak máme podíl na Kristově kněžství v tom, že jsme v Kristu smířeni s Bohem a zároveň jsme povoláni, abychom toto smíření hlásali a šířili dál. To je úkol nás všech, všech věřících, nejen pár specialistů v církvi.

Martin Luther z tohoto rozpoznání vyvodil dalekosáhlé důsledky.

1) Křesťan není v duchovních věcech nikomu poddán. Stojí sám před tváří Boží, nepotřebuje žádného prostředníka k tomu, aby mohl mít plný a bezprostřední vztah k Bohu. Pro toto Lutherovo přesvědčení hovoří také Ga 4,4-7, kde jsme označeni jako děti Boží. Skrze křest máme podíl na Kristově synovském vztahu k Bohu, máme takříkajíc volný přístup k Bohu.

2) Zároveň to znamená, že věřící jako kněz má funkci přímluvce, která tradičně náležela kněžím. Předstupuje před Boha zástupně za své bližní a přimlouvá se za ně.

3) A konečně: každý věřící je ve věcech víry odpovědný sám za sebe; sám si dělá úsudek ve víře, sám se rozhoduje, jeho odpovědnost mu nikdo nemůže vzít. Úkolem faráře není z pozice autority poučovat své ovečky, ale spíš je vést k samostatnému úsudku a rozhodování. Proto evangelické církve nemají žádný učitelský úřad.

Tím byl ovšem zásadně zrušen podstatný rozdíl mezi kněžími a laiky. Každopádně kněžský úřad už reformační církve – ať už ho nazývali jakkoli – nemohli chápat jako úřad prostřednický. Naopak každý křesťan má bezprostředně podíl na JK. Obecně se dá říci, že podle reformačního přesvědčení nejsou v církvi žádné jednou provždy dané úřady, které by nezbytně patřily k podstatě církve jako cosi, so ustanovil Bůh sám. Tyto úřady tu jsou a je dobré, že tu jsou, ale v zásadě jsou všichni lidé pověřeni úkolem zvěstovat evangelium a dosvědčovat ho svým životem – ve světě, ve vlastní rodině, v zaměstnání atd. Ordinovaný úřad, tedy faráři, jsou tu podle Luthera kvůli veřejné bohoslužbě – službě slova a svátostí. K této službě si církev vybírá svoje členy a pověřuje je k tomu. Tím se ale nezbavuje své vlastní odpovědnosti za šíření evangelia i za svou vlastní víru.

V katolické církvi se sice od 2. Vatikánského koncilu také hovoří o společném kněžství všech lidí, které je dáno křtem, ale zůstává tu vedle toho ještě zvláštní kněžství ordinovaného služebníka, které se od toho společného podstatně odlišuje, je to jiný duchovní stav, svátostně zakotvený. Proto zde má oddělování kněží od laiků větší smysl. V evangelických církvích se spíš hovoří o oddělování různých služeb, které jsou si zcela rovnocenné, farář není ničím víc než jiný služebník v církvi, působící v jiné oblasti. Toto rozdělení služeb jistě není libovolné – ve smyslu každý může dělat cokoli – má to svůj řád, pravidla – na vzdělání bohoslovců se klade velký důraz, církev je musí povolat, sbor zvolit atd. Avšak: farář není něco „víc“, stejně jako diakon není něco víc, ani kurátor atd.

Tolik k odlišení duchovního a laika v evangelické církvi. A nyní k úloze laiků. Je možné tyto úlohy rozdělit na dvě skupiny: úkoly v církvi a úkoly ve světě.

Nejprve úkoly v církvi. Někdy se to zjednodušuje jako „pomoc farářovi“. To je nesprávné chápání. Odpovědnost za sbor, za církev mají všichni, jen je odpovědnost rozdělená, různé důrazy. Naprosto nesprávné chápání je také pojetí faráře jako pastýře a věřících jako jeho ovcí. Zajímavé, že JK neposílá své učedníky mezi lidi jako pastýře mezi ovce, ale jako ovce mezi vlky! Spíš my všichni jsme ovce – laici i duchovní – vůči našemu jedinému pastýři a Pánu. Ale zároveň platí, že jsou všichni pověření pastýřskou službou.

Apoštol Pavel hovoří o nejrůznějších charismatech, tedy darech Ducha sv., v církvi. Ocituju asi tu nejznámější část:

Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla.  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?

Tento text by si samozřejmě zasluhoval podrobný výklad, co je kterým darem přesně míněno a jakou měl v rané církvi funkci. To by nás ale rychle odvedlo od tématu; navíc je nutné poznamenat, že tyto dary a úřady nebyly v rané církvi nijak pevně stanoveny, dokonce pro ně ani nebyly jednotné názvy.

1) Určitě stojí za to si povšimnout, že se tu nikde nehovoří o kněžích. Sice se mluví o daru poznání a výkladu, ale není pro to stanoven nějaký zvláštní úřad. Ten se vyvinul až později.

2) Další zjištění: všechny dary působí jeden Bůh, resp. jeden Duch. Ty dary tedy mají sloužit k Boží slávě, ne ke slávě člověka, k vychloubání a povyšování nad druhé.

3) Jednotlivé dary nemají být důvodem k roztržkám, ale naopak ke společnému budování těla Kristova. Všechny patří k sobě, jsou na sebe odkázány, jeden bez druhého nemůže být. Žádný orgán nemůže o sobě říci, že je důležitější než druhý – a stejně tak by se nikdo neměl cítit utlačený a znevážený. I když bude chybět i ta nejmenší část, ovlivní to celek, přesněji řečeno: církev přestává být tím, čím má být.

4) Prosté zjištění: nemůže dělat každý cokoli – ne proto, že by to principiálně nesměl, ale proto, že ne ke všemu má obdarování. A už vůbec neplatí, že jeden člověk – obvykle farář – má dělat všechno. Každý má jiné obdarování, to je potřeba rozpoznat a pak rozvíjet a uplatnit ve sboru.

5) A konečně: trpí-li jeden, trpí spolu s ním i další; raduje-li se jeden, radují se další. To je zkušenost, kterou mají všichni, kdo žijí ve vztazích založených na lásce, třeba ve fungující rodině. Když to tak není, něco s církví není v pořádku, rozmohla se tam nevraživost, škodolibost, závist. Mimochodem to platí i navenek: když se něco někde v církvi nezdaří, společnost to vnímá jako selhání celé církve. Ale stejně tak platí, že i každý, třeba i malý jednotlivý čin pomoci, solidarity, lásky pak přispívá k dobrému jménu celé církve.

Poslední dobou si stále více uvědomuji důležitou úlohu laiků v církvi, která je tu zmíněna jen nepřímo: totiž tvorbu společenství. Laici zásadně ovlivňují, jaká atmosféra v daném sboru je, jaký duch tam vane, jaké vztahy tam panují. Farář samozřejmě může mnohé ovlivnit, ale zdaleka ne vše. Ta atmosféra je důležitá nejen pro členy sboru či církve, ale také pro nově příchozí: jak se tam budou cítit? Jako pozvaní a přijímaní, nebo jako outsideři a cizinci? Jakou pomoc a oporu jim může toto společenství poskytnout v tom klíčovém období, kdy se seznamují s křesťanskou vírou a také s církví? Co jim může nabídnout? Tím se však dostáváme již k úkolu laiků ve světě.

Již jsem uvedl, že každý křesťan má svým křtem podíl na Kristu i na jeho poslání. Teologie rozlišuje trojí Kristovo poslání, či tradičně řečeno: úřad: prorocký, kněžský, královský.

Prorocký spočívá v jeho zvěstování Božího království, v tom, že zjevoval Boží vůli.

Kněžský spočívá v tom, že se sám obětoval za nás, a tím nás smířil s Bohem.

Královský spočívá v tom, že Kristu byla svěřena veškerá moc na nebi a na zemi, panuje nad tímto světem navzdory všem mocnostem zla.

Na všech těchto úřadech mají podíl všichni křesťané a podle svých obdarování je mají také uskutečňovat.

Prorocký úřad – dosvědčování evangelia. To se, jak známo, děje slovem i skutkem, zvěstováním i službou bližnímu. Jedno bez druhého nemůže být. Nejsou-li slova doprovázena činy, je naše svědectví nevěrohodné. Pokud ale naše okolí nepozná, co je motivem našeho životního stylu, a co je zároveň jeho radostí, naplněním, naději, pak nedáme nevěřícím šanci, aby se s tímto zdrojem smyslu také sami setkali.

Myslím, že zde má laik zcela specifické možnosti oslovení, které farář – jako církevní odborník – nemá. Laik může svou křesťanskou víru prokázat a osvědčit ve svém běžném životě, který se nijak nevymyká životu jiných, nevěřících lidí. Zejména je jim blíže díky svému zaměstnání. Tím nechci říkat, že je farář odtržený od života běžných lidí – nebo alespoň by neměl být. Také faráři přece chodí do škol, nemocnic, slouží v armádě, každodenně se setkávají s lidmi, spolupracují s nimi. Avšak je stále vnímán jako někdo trochu jiný, ne jeden z nás. Ačkoli naše církev sama nepřiznává kazatelům žádné mimořádné postavení, nejsme žádní důstojní páni, přece nelze popřít, že fungujeme jako reprezentanti církve navenek, jako její symboly. I když se nám tato pozice nemusí líbit, nic s tím nenaděláme.

Naproti tomu o laikovi si mohou lidé říci: to je „jeden z nás“ – a přece je jiný, svou vírou. Je tu jak podobnost, tak i jinakost. A tato podvojnost je právě důležitá. Laik ukazuje, co to znamená věřit v Boha a následovat JK v každodennosti, ve stejných situacích, stejných problémech, ve kterých žije nevěřící soused či kolega v práci. Několik farářů, kteří nějakou dobu vykonávali světské zaměstnání, mi potvrdilo, že jejich křesťanská existence ve světském zaměstnání byla jaksi autentičtější. 

Zcela nenahraditelné je pak svědectví laiků ve vlastní rodině. Výchova dítěte k víře je fundamentem pro jeho pozdější cestu víry. Zde farář může působit jen do jisté míry, nepřímo, hlavní díl – i když jistě ne jediný – leží na rodičích dítěte.

Kněžský úřad – jako JK smířil nás s Bohem, tak i my máme být nositeli tohoto smíření mezi lidmi. Jako JK zvítězil nad zlem, i my máme svádět boje ty malé, ale přece důležité boje se zlem v nás i kolem nás. Jako JK nás svým Duchem obnovuje, i my máme usilovat o obnovu vztahů. Jako JK se nás zastává, i my máme být ku pomoci těm, kdo to nejvíc potřebují. Tak by se dalo pokračovat. Dalo by se to shrnout jedním slovem: diakonie, služba bližnímu. Ta nemusí mít pouze podobu službu nemocným či slabým, ale projevuje se na všech úrovních života.

Právě tím, že je laik zároveň odborníkem ve svém oboru, je jeho úkolem hledat v dané oblasti života taková řešení, která jsou nejen mravně zodpovědná, ale zároveň i věcně přiměřená. Teolog nemůže mít hluboké znalosti např. v oblasti ekonomiky, politiky či medicíny, a přesto i do těchto oblastí je potřeba vnášet křesťanské postoje; to dokáže pouze člověk, který je na jedné straně erudovaný odborník, na druhé straně má ujasněné hodnoty, které chce i ve své práci prosazovat. V tom spočívá úloha laika.

Když hovoří JK o tom, že máme být světlo světa a sůl země, jistě tím nemá na mysli církevní úředníky, ale všechny, kdo se vydali na cestu následování. Tím rozhodně nechci říci, že křesťané jsou mravní přeborníci, že je na nich jejich dokonalost hned vidět, nikdy neselžou atd. Samozřejmě jsme i my hříšníci. Ale jsem přesvědčen, že na nás má být naše jinakost vidět, nemáme se za ni stydět, a má se projevovat v našem každodenním chování a různých postojích.

Královský úřad – nemá nic společného s touhou po moci. JK byl přece poníženým a ukřižovaným králem, jeho moc se projevila v bezmoci. Taky křesťané díky Bohu již nedisponují žádnou mocí. Královský úřad se má projevit v tom, že víme dobře, kdo je náš Pán, a kdo našim pánem není. Víme, na koho se právem spoléháme a kdo nebo co naopak není spolehlivé a pevné. Víme, v kom vidíme oprávněně svou naději, a do čeho naději vkládat nemáme.

To je v současné době nesmírně důležité, kdy lidé propadají různým modlám, vůdcům, manipulátorům, autoritám, celebritám, ale samozřejmě také různým závislostem od práce až po drogy, hledají naplnění a smysl ve věcech, které za to nestojí a jsou pak těžce zklamáni. V takové situaci musí křesťané ukazovat, v koho je možné vložit naději, co je spolehlivý základ života, co je v životě nosné a co je jen balast. Ukazovat, že věci tohoto světa jsou tu jen proto, aby sloužily člověku, a ne aby člověk sloužil jim.

Laik je tedy nejen zvěstovatel a služebník, ale i kritik. Nedůvěřuje slepě všemu, co se tváří jako spásné řešení složitých problémů; je podezřívavý vůči všem nabídkám šťastného života, které na nás chrlí reklama; nepodléhá hezkým, ale falešným slovům, nedá se nachytat na pozlátko. Laik v oblasti života, ve které působí, musí osvědčit schopnost rozlišovat, posuzovat, být obezřetný, prozíravý, chytrý jako had.

Budoucí podoba misie (v nejširším smyslu, zahrnující právě i službu bližnímu a prosazování křesťanských hodnot, obnova institucí atd.) bude zejména laická.

Šíření křesťanství v rané církvi – trochu zkreslený dojem z toho, že vycházíme z Pavla – mluvení v synagogách, na velkých shromážděních atd. Ve skutečnosti těchto „velkých“ misionářů moc nebylo, byla to spíš výjimka. Církev se šířila především přes laiky – osobní vztahy, známosti, rodiny, společenství v práci, na cestách, při obchodu atd. atd. Vlastně jako dnes. A je to také účinnější. Časy velkých misijních akcí jsou pryč. Vždy nebezpečí manipulace, ale i povrchnosti, netrvalosti. Naopak osobní kontakty umožňují trvalejší oslovení. „Velká“ misie se omezuje jen na slova; někdy se tam sice pracuje s příběhy, ale to působí nevěrohodně, protože je lidé nemají přímo před očima. „Malá“ misie se děje od člověka k člověku – a nevěřící může vidět, jak víra v člověku může zakořenit, pracovat, jak je z ní možné žít, a třeba i bojovat s vlastními slabostmi a pochybnostmi. To je mnohem přesvědčivější. Takže je to na vás.