"Pane, kam bychom šli?" (kázání O.Koláře při slavnosti ve Vyškově 16.9. 2012)

Jan 6,66-71Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." Ježíš jim odpověděl: "Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti.

Pane, ke komu bychom šli?-  Od Šimona Petra to zní skoro jako řečnická otázka, na kterou je předem daná odpověď. Vždyť kam jinam bychom měli jít, než za tebou? Copak máme nějakou jinou možnost? Copak někdo jiný nám může dát to, co nám dáváš ty? Copak někde jinde najdeme odpuštění, uzdravení, radost? Copak existuje nějaká jiná cesta, pravda i život?

Na všechny tyto otázky se ovšem dá odpovědět protiotázkou: Proč zrovna za tímto Ježíšem? Proč svůj život spojit s člověkem, který vede podezřelé, ba přímo rouhačské řeči, tvrdí o sobě, že je chléb života přišlý z nebe, že nám dává věčný život – a přitom je to syn tesaře Josefa odvedle, obyčejný člověk jako já nebo ty, akorát si o sobě nějak moc myslí, asi se mu to v hlavě pořádně pomátlo. A podívejte se na tu sebranku, co s ním jde – samí ztroskotanci, podivíni, kriminálníci – prostě lidi, od nichž je lepší držet se dál.

Pane, ke komu bychom šli? Na to mnozí Ježíšovi současníci odpověděli: radši co nejdál od něj, od toho blázna, možná nebezpečného blázna, co ze sebe dělá zachránce světa. Dokonce i někteří Ježíšovi učedníci po čase odpadli a šli svou cestou. Možná i proto, že se ve svém Mistru zklamali: pořád něco mluví o Božím království, ale zatím kde nic tu nic, dál se máme stejně bídně jako předtím, nic převratného se neděje, politika je stále stejná špína, ti nahoře jsou stále bohatší a troufalejší a na nás dole si stále více dovolují. Vždyť se podívejte, že Ježíšova slova jsou jen sliby – chyby; pár lidí sice uzdravil, ale to není zas nic tak úžasného, to zvládnou i jiní – a navíc: když umí uzdravovat, proč neuzdraví všechny, kdo to potřebují? Proč už konečně neudělá pořádek? Proč taky nepotrestá zločince, kteří stále unikají spravedlnosti, a nevyvede z vězení ty, co nic špatného neudělali? Proč neudělá něco s chudobou a hladem a vůbec se vším lidským neštěstím?

Pane, ke komu bychom šli? - říká Petr. A přitom tentýž Petr jednou, až půjde opravdu do tuhého a Ježíš se ocitne v soudní síni, raději od svého mistra dá ruce pryč. Uslyšíme od něj úplně jiná slova: Já ho neznám, nechci s ním nic mít, vůbec mi ho ani nepřipomínejte. Když Petr odhodlaně tvrdil, že půjde za svým Pánem, ještě mu asi nedocházelo, kam až jeho cesta povede. A šel bys se mnou třeba až na popraviště? – mohl se v tu chvíli zeptat Ježíš. Možná by pak Petr už tak jistý ve víře nebyl.

Evangelista Jan nám navíc neopomene zdůraznit, že spolu s dalšími šel dál s Ježíšem také Jidáš, který ho nakonec vydal jeho nepřátelům. Takže ten hlouček Ježíšových příznivců moc nevypadal jako elitní skupinka náboženských horlivců. Byli to nadšenci i zbabělci, věrní i kolísaví, moudří i natvrdlí, laskaví i sebestřední. Podstatné ovšem je, že v tu chvíli si každý z nich pro sebe řekl: Kam jinam bych šel? Tady se děje něco zásadního pro můj život, a tak chci být u toho. Všechno ostatní musí jít stranou, všechno je až na druhém místě, práce, rodina, kamarádi, zábava.

Ježíšovi učedníci nedokázali přesně vysvětlit, co je k Ježíšovi táhne. Do poslední chvíle vlastně nevěděli, kdo Ježíš je a co od něj očekávat. Často mu prostě nerozuměli a jen užasle pozorovali, co dělá a co říká. Ale víra nemusí hned všechno chápat; mnohé věci jí zůstávají utajené. Petr svůj údiv shrnuje jednoduše a přitom výstižně: ty máš slova věčného života. To, co říkáš, právě nejsou jen plané řeči, mlácení prázdné slámy, tak jak to u lidí často bývá. Tvoje slova mají moc. Tvoje slova proměňují, uzdravují, napřimují. Tvoje slova otevírají životu nové obzory, osvobozují od různých tlaků, dávají sílu k činu. Tvoje slova tvoří všechno nové. To nejsou jen slova lidská, ta by nic takového nedokázala. V tobě a skrze tebe mluví Bůh sám. Ty jsi ten Svatý Boží.

Pane, ke komu bychom šli? Tak se modlíme i my křesťané dnes. Moc dobře víme, že na tom nejsme o moc lépe než ten malý, ustrašený a všelijak ohrožený kruh Ježíšových věrných. A možností, kam dnes jít, je dnes snad ještě více, než v době vzniku církve. Všude kolem sebe narážíme na sliby naplněného, zdravého a úspěšného života. Samé nabídky pozitivního myšlení, osobnostního rozvoje, objevení vnitřní či kosmické energie. Stačí jen najít tu správnou zásuvku a už do nás ta energie proudí, už se náš život obnovuje, napětí a konflikty mizí, problémy se řeší, vrásky se vyhlazují.

Samozřejmě můžeme hned říci, že to vše je jen klam, pohanství a hlavně dobrý kšeft pro ty, kteří umějí šikovně manipulovat s lidmi. To je do velké míry pravda. Jenže pak začne člověku vrtat hlavou: proč je ten kšeft tak úspěšný? Proč se lidé dobrovolně nechávají opíjet rohlíkem? A co když ty jiné cesty k blaženosti nejsou až tak scestné, jak se nám zdá? Co když tam lidé nacházejí něco, co jim víra v Krista nabídnout nedokáže? Jak může následování Krista až na kříž konkurovat všelijakým technikám uvolnění a vnitřního pokoje? Ostatní cesty nabízejí spásu snadno a rychle, jako když si člověk vezme lék na uklidnění. Křesťanství žádné zázračné a ihned působící léky nepodává a naopak ještě po člověku mnohé požaduje. To se dnes moc nenosí – a taky na to není čas.

Kam bychom šli? Řada lidí na tuto otázku odpovídá: raději nikam, za žádným náboženským vůdcem, do žádné organizace na spasení duší. Nejlepší je zůstat doma, každý ať se stará sám o sebe, jak nejlépe umí. Náboženství už přineslo v dějinách tolik utrpení, že mi s ním raději dejte pokoj. A my musíme uznat, že i na tom kus pravdy je. Jít za Ježíšem v minulosti taky někdy znamenalo jít do války proti pohanům, nebo třeba jít udat nějakou ženu z čarodějnictví. A tak máme ostych nebo přímo strach pozvat lidi na naši cestu, protože nechceme, aby to vnímali jako obtěžování a vnucování, jako netoleranci k jiným názorům. Slovo misie se v církvi spíš jen potichu šeptá, aby nás náhodou nikdo nenařkl z fanatismu.

Je spousta cest a já nevím, kam vedou – tahle písnička dobře vystihuje dnešní svět. Myslím, že si ji mohou zpívat nejen lidé hledající a váhající, ale i my věřící. U některých cest, které se nám dnes nabízejí, můžeme téměř s jistotou říci, že vedou spíš do pekla než ke spáse. Vedle toho je tu však mnoho jiných cest, směrů a proudů, u kterých opravdu nevíme, kam vedou. Třeba někomu skutečně pomohou, někoho uzdraví a potěší. Nemáme právo soudit a odsuzovat. Ten poslední soud ponecháme na Bohu samotném.

My pouze věříme a vyznáváme spolu s Šimonem Petrem, že Ježíš z Nazareta je ten svatý Boží. Tím nepopíráme, že leccos svatého a snad i Božího může být i v jiných vírách a jistě taky v tom, čemu se nepřesně říká ateismus. Nejsme však v pozici, která by nám dovolovala o tom s konečnou platností rozhodnout. Můžeme a máme pouze vydat svědectví o tom, co nás oslovilo, chytilo za srdce i za rozum a strhlo. Můžeme a máme opakovat po Petrovi: Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. Nemáme nikoho jiného, na koho bychom se mohli spolehnout a svěřit mu své životy. Tvá slova jsou životodárná a plná naděje. Tvá slova nás přesvědčila a vždy znovu přesvědčují, že jít za tebou má smysl a budoucnost. Amen.

Kázání k 30.výročí svobody

Výročí vydání Protestantského patentu

Před 150 lety vyšel "Protestantský patent" - císařské nařízení č. 41 ř.z.
8.dubna 1861 vydal rakouský císař František Josef zákon o rovnoprávnosti
evangelíků s katolíky. Stalo se to, když padl absolutismus a začal
konstitucionalismus. Pro evangelické církve to znamenalo velké uvolnění v
životě sborovém, církevním, školském i veřejném. Byla umožněna církevní
samospráva, zakládání nových sborů i ve městech a stavění kostelů,
církevních škol, shromažďovací a tisková svoboda,spolková činnost a

"Pán zaplakal" - kázání na Lk 19,41-48 (neděle 28. srpna 2011)

Lk 19, (21-)41-48 - „Dominus flevit - Pán zaplakal“

Když čteme evangelium souvisle, všimneme si, že Ježíšův příběh má tah, má směr. Je to cesta. Cesta, na které Ježíš zápasí o člověka. Na ní se setkává s lidmi v jejich hledání, nouzi, bídě, v jejich hříchu. Mnoho už toho učedníci mohli vidět a slyšet. Ale to nejdůležitější je teprve před nimi. Jeruzalém, účast na velikonočních svátcích, to , jak Ježíše zatknou , nespravedlivě odsoudí a ukřižují. Ježíš o té cestě ví, svobodně po ní kráčí.

O odpuštění (kázání B. Vika z 17.7., 4. neděle po sv.Trojici)

4. po Trojici Prostějov 17.7.11

Gn 50,15bn.20: Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, vzkázali mu: „Tvůj otec /Jákob/ před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: 'Ach, odpusť, prosím, svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu.' ... Josef se nad jejich vzkazem rozplakal... Odvětil: „Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“

 

Blues o holce, která vystřízlivěla

… o knize Renaty Eremiášové – Viky, Viktor a Bůh

Asi se každý z nás už za život setkal s fundamentalistickými proudy křesťanství. Viděli jsme skupinky lidí s kytarami a chrastítky, jak na ulicích hrají dokola tři akordy, chrastí doprovodné rytmy a zpívají: „Ježíš žije a uzdravuje, dělá zázraky, mění lidské životy, Ježíš je pááán…“. Asi jsme je taky slyšeli křičet, jak nás Bůh „strašně“ miluje a že Ježíš je „největší borec“.

Tags: 

VlčkoviceFest 2011

No, milí čtenáři, jestlipak pamatujete na to, jak jsem se vaše ucho snažil těšit v červnu před prázdninami? Psal jsem o vyjících vlcích Martiny Trchové (Bratrstvo 6/2011). Dnes budu ve vyprávění o vlcích pokračovat, ovšem nebudou to vlci nějakého interpreta, nýbrž vlci, kteří zorganizovali festival ve vísce Vlčkovice, nedaleko Benešova.

Tags: 

Stránky