Nebát se být menšinou

„Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte“ 1 Pt 2,17

Je to dopis plný naděje, z něhož jsme právě četli.

Zajímavé je, komu je adresován: „ Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteřé přebývají jako cizinci v diaspoře“

Tedy. je adresován církvi (to jsou ti vyvolení, klidně ale můžeme přeložit: vyvolaní – k určitému úkolu, cíli),

která žije jako cizinci v diaspoře (tzn.v rozptýlení, jako menšina).

- Možná, že právě taková je situace křesťanů dnes- alespoň tak to ukázalo poslední sčítání obyvatelstva. O křesťanství není všeobecné povědomí, jak tomu možná bývalo kdysi. Není už součástí vzdělání, státu, všeobecné výchovy. Je menšinou.

 

A možná, že to vůbec není špatně. Díky tomu můžeme lépe pochopit, o co v křesťanství vlastně jde. A dopis Petrův k nám může promlouvat živě jako tenkrát, když mluvil k cizincům v diaspoře.

 

Tak tedy nejprve, říká Petr:

  • jde o naději. „Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť nám dal ze svého velikého milosrdenství vzkříšením ježíše Krista nově se narodit k živé naději“. (1,3)

  • Nově jste se narodili k živé naději – tak je vystiženo „bytí křesťanem“. Narození k živé naději z Krista. Však také o křesťanech tenkrát říkali: to jsou lidé naděje. Vnášeli do společnosti rozměr poctivé naděje, které není pouhou iluzí či opiem. Ani my se nenechme uhranout rozkladem, skepsí, všeobecným škarohlídstvím. Neříkat: s námi to tady skončí. Vidět dál, vidět „za“. To vzácný dar.

A přitom být menšinou neznamená být uťápnutou skupinkou, která se bojí o sobě dát vědět. Petrův list je svědectvím o sebevědomé víře, která se nestáhne do soukromí, ale žije svoji víru přímo ve společnosti. Je alternativním prostředím. A umí dát odpověď těm, kteří se ptají!

A tak: nejprve.

a) ke všem lidem mějte úctu.

Úcta člověka k člověku, úcta k jednotlivé bytosti. Respekt vůči druhému. Ne pohrdání, souzení, arogance či nedůvěra. Ale úcta. To je tak důležité životní prostředí! V prostředí vzájemné úcty se dobře daří. Často zle jedná právě ten, kdo si myslí, že není hoden úcty. Vy však, křesťané, říká Petr, projevujte vůči všem lidem úctu. Nikdy nepohrdejte lidmi, nebuďte nafoukaní. Nepodsouvejte druhým hned zlé úmysly. Když vůči druhému projevíš úctu, tak možná právě to jej pozvedne a promění. Úcta je plodný přístup člověka k člověku. Vždyť každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Hodnotu má každý, na koho narazíš na ulici. On to možná neví, ale ty to víš.

b) bratrstvo milujte.

Dnes, když máme mít výroční sborové shromáždění, to můžeme říci takto : milujte svůj sbor. Své společenství. Jasně, že to není společenství ideální. Milovat v bibli ovšem neznamená jen city, ale péči, vůli, odhodlání. Odhodlání investovat své nápady, kreativitu, sílu, svůj čas, své prostředky. A nelitovat toho. Věnovat společenství patřičnou péči, nedržet si odstup. Vždyť konkrétní sbor je zázemí, z něhož můžeš čerpat . - Vzpomínám na nedávné setkání s novinářkou Petrou Procházkovou. Mluvila dost skepticky o naší společnosti, politice... A když jsme jí říkali:ale my nechceme být skeptici, co můžeme smysluplného dělat? Ona odpověděla: vytvářet konkrétní alterantivní společenství, která vyznávají určité hodnoty. Taková společenství znamenají mnoho, jsou kvasem a dokáží proměňovat společnost zespoda. Tady vidím naději.

c) Boha se bojte.

Církev není a nesmí být pouhým klubem, pouze partou spřízněných duší či kamarádů. Společenství církve se vyznačuje bohabojností. Prostě úctou k Bohu. Brát jej vážně, doopravdy. Že On je zkrátka svatý a přesahuje nás tak velice a je naší autoritou. A my jsme mu přitom odpovědní. Bohabojnost je hrází proti vyprázdnění i malichernostem a trapnému církevničení. Nebrát vážně své malé já, své pošetilé nápady a neřešit zbytečnosti, mířit k jádru věci .... Tohle leží Petrovi asi obzvláště na srdci, když o kousek dál vybízí: „Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích“.

d) Krále ctěte.

Přitom tehdejší Řím byl úpadkový a zkorumpovaný , zrovna tak jako dnešní politická scéna. A přece: křesťané nejsou vyvázáni ze společnosti. Neradují se z všeobecného marasmu, neříkají: čím hůř, tím líp, ale střeží a ctí společenský řád a jsou odpovědnými občany. Konkrétně to znamená: nebát se ozvat, když je porušováno právo. Neremcat u piva, ale ozvat se, zasadit se o to, aby vítězil spravedlivý řád a spravedlnost vůbec.

Dětší psychologové poukazují na to, jak je důležité pro kvalitu člověka jeho zázemí. Podobně křesťan se zázemím naděje sahající za lidské horizonty tak může a má být odpovědným občanem této společnosti.

„Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte“ 1 Pt 2,17

  • Konkrétní společenství křesťanů tak smí a má být alternativním společenstvím. Takových společenství je a bude potřeba. Proměňují svět zevnitř.