(kázání v neděli 29.1. 2012)
Text: 1 Kor 9,24-27
Milý apoštole Pavle,
na dnešní neděli je určen úryvek z tvého dopisu. Rozhodl jsem se, že ti taky napíšu dopis. Sám za sebe, ale možná i za ostatní, kteří si třeba kladou poodbné otázky jako já.
Zcela na rovinu. Štveš mě. Něco mě na tobě ruší, provokuje. Jsou to tvoje povahové rysy? Někdy jsi velice pokorný, jindy působíš tak sebevědomě a autoritářsky. Jednou píšeš citlivé pastýřské dopisy, jindy umíš být tak ironický ! A tvé myšlenky? Jednou mluvíš o milosti, pouhou milostí jsme prý spaseni, podruhé (např. právě dnes) o veliké práci a úsilí, které je nezbytné vynaložit. Někteří teologové se s tím mohou vyrovnat snadno (asi to taky znáš: takové to hlaďoučké „na jedné straně... ale na druhé straně“....), avšak co s tím má počít člověk, kterému neříká nic slovní akrobacie a který hledá jakousi soudržnost života. Porozumět ti asi nebude úplně jednoduché. Přitom jsi znám jako veliký misionář! A protože jsi dělal teologii a nevyprávěl jsi příběhy, snadno jsi byl zneužíván vytrháváním veršíčků z kontextu .
Za to ovšem ty nemůžeš.
Dnešní slovo na mě působilo nejprve (promiň) temně a až nepřátelsky vůči životu. Hlavně to s těmi ranami a umrtvováním. Ale nejprve po pořádku.
Chci se tě nejdřív zeptat, jak to myslíš s tím běžením. Prý jen jeden vyhraje, musí se na to tvrdě připravovat a trénovat. - Připomíná mi to filosofii dnešní doby. Musíš tvrdě makat, být první, lepší, než ostatní, porazit je. A hlavně dělej vše rychle, spěchej, čas jsou peníze!
Já, čím jsem starší, tím raději mám procházky. To si srovnám myšlenky a pomáhá mi to. Ale běžet a běžet, abych trhal rekordy? Jsem přece kulhavý poutník, takový Jákob. Někdy jsem rád, že jsem rád. Také soutěživost vede ke konkurečním vztahům a v takovém prostředí se nedobře žije, tvoří.
I snažismus, posedlost ideálním stavem, je podivná věc. Připadne mi, že je za ním často nějaká osobní nespokojenost, kde není prostor pro vděčnost. Nebo neukojené ambice, ústící do zatrpklosti. A velká náročnost, ovšem ne tolik na sebe, jako na ty druhé. Vždyť přece je známá věc, že když hledám něco ideálního, tak ztrácím to, co mám. Jen otrávím sám sebe i druhé. Náš Pán koneckonců přece říkal, že první budou poslední a poslední první. Tak jakýpak závod?
ANEBO, jak je to s těmi ranami, kterými nutíš své tělo ke kázni? To už tady přece bylo, těch různých flagelantů, co se bili důtkami až do krve. Něajkou dobu po tobě žil jakýsi Simon stylita. Jeho hlavní starostí bylo sebetrýznění a sebeumrtvení a byl hrdý na to, že za týden snědl jen jeden pytlík zrní (který mu ještě někdo musel přinést)...Jinak k ničemu dobrému neposloužil... Však i dnes můžeš potkávat lidi, a právě v církví, kteří mají nepřátelský poměr vůči sobě, pořád otáčejí nějaký drát proti sobě a fackují se, jsou uskřinutí, mají spoustu práce sami se sebou a nedokážou se rozvinout... Jak to tedy myslíš? Tohle přece není svoboda, která je u tebe tak velikým tématem. Ježíš přece říkal moudře: miluj bližního svého jako sebe samého?
ALE – když se na to podívám bez předsudkú a nánosů zbožných věčných pravd, pak vidím: ty vlastně nemluvíš o o sobě, ale cele směřuješ ke Kristu. Tak intenzivně, že jsi jím přitahován jako sluncem, za ním běžíš, neboť jím jsi zcela stržen. Ty jsi asi tenkrát myslel, že ten cíl nebude tak daleko. Nyní máme dojem, že ten maraton je pořádně dlouhý, ale co jsou vlastně naše měřítka ve srovnání s věčností... O co jde je, že být křesťanem znamená být stržen, osobně a cele stržen na Kristovu cestu. Být zasažen pravdou, kdy už nejsem lhostejný, kdy si držím odstup „odsuď pocuď“. Běžet, ne být pouhým divákem či teoretikem běhu. To není útěk, při útěku nás něco honí, ježí se chlupy na zátylku a máme strach, tady je však rozhodující cíl, který táhne jako magnet. Být v pohybu a mít v životě cíl, tedy nezevlovat postmoderně, od ničeho k ničemu, jako motýl od květinky ke květince. Také nenimrat se v minulosti. Nebo nelpět na kdovíjakých zásluhách či výkonech. Vždyť sám jsi, velký teologu, řekl (ocituji s dovolením tebe samého v kralickém překladu prostějováka Jana Blahoslava), že to, čeho jsi dosáhl, považuješ za lejna.
Milý Pavle, začínám chápat, že tohle je řeč o veliké svobodě. Křesťan smí být svobodný, svobodný od svého já. Asi jsi musel v tom Korintu čelit týpkům, kteří byli velmi free. A bylo třeba jim říci, že křesťanská svoboda je něco úplně jiného, než bez cíle zevlit a létat z květinky na květinku, mimo vztahy a odpovědnost.
Být stržen na Kristovu cestu, za ním jít, ano, běžet s chutí a nedočkavě. Jistěže spolu s druhými. Ti totiž nejsou konkurenty (každý máme přece jedinečné místo v tom těle zvaném církev, tak rád jsi o tom psal). Jen prostě jde o to, že za mě tu trasu nikdo jiný neodběhne. A i když nejsem žádný Šebrle, spíš paraolympionik, přece se může v naší slabosti projevit síla, která není z nás. A cení se úsilí, odvaha zdolávat překážky, dlouhý dech. Bez cíle by to však nešlo.
A tu mi dochází, že běžet jako o závod znamená spíš stát se doopravdy sám sebou, proto také o tom mluvíš sám za sebe...
A začínám chápat: ty vůbec nehlásáš nenávist ka životu. Velký misionář pod sluncem si občas musí taky nefackovat, no to je síla, že to tak říkáš a přiznáš. Ale díky za to, že nejsi guru, který již dosáhl cíle a osvícení, který táhne lidi za sebou a snaží se vzbudit dojem dokonalé a takřka nadlidské osoby. Máš odvahu jít s kůží na trh. Prý jsi měl dokonce i nějaký osten v těle: náboženští velmistři korintští ti to vyčítali a shazovali tvou autoritu kvůli tomu, ale dobře jsi řekl, že milost postačí a v slabosti že se dokonává síla Kristova. Běžet a být stržen Kristem, to je něco jiného, než používat náboženství k potvrzování a rozšiřování svého ega a svých pozic.
Svoboda a kázeň, kázeň a svoboda, to tedy bude k sobě patřit. Dnes se na to hodně zapomíná a žijeme tak v krajnostech: buď svoboda (nevaž se a odvaž se, rozmazluj se atd., i to naše křesťanství je takové změkčilé), nebo strach ze svobody a vlastní odpovědnosti a dobrovolné strkání hlavy do oprátky.
Chvála Kristu, že je ještě jiná alternativa. Možná by se to dalo vyjádřit takto: není svobody bez hodnot. A nejsou hodnoty bez svobody.
Díky, Pavle, za dnešní rozhovor. Mám chuť se nyní rozběhnout. Amen.
404,383