Ef 4,1-6

Dnešní neděle se nazývá ekumenická. Máme si více než jindy uvědomit, že jsme částkou všeobecné Kristovy církve. Máme také s lítostí přiznat, že je v křesťanství mnoho rozdělení a že je to na škodu. Bratr Roger, zakladatel ekumenické komunity v Taizé ve Francii, prohásil: „ Kristus je dnešnímu člověku těžko poznatelný kvůli rozdělení církve“

Dopis, z něhož jsme četli, se věnuje dnešnímu tématu obzvláště silně. Pisateli epištoly velmi záleží na jednotě společenství křesťanů. Můžeme tušit, že od samého počátku křesťanství to s jednotou nebylo vůbec jednoduché. Křesťané ze židů ( ti tradiční) si zakládali na své tradici, na dodržování příkazů... Ti z pohanů si zas zakládali na přímém působení Ducha, jakoby Duch byl jen subjektivním pocitem a nesouvisel s jednotou církve a odpovědností za ostatní křesťany... Stavěli se proti sobě, vymezovali se jeden vůči druhému, vystrkovali rozdíly, jakoby na nich stál svět... Postupně tak mezi nimi rostla hradba. Vypadá to, že už nebudou žít spolu, nýbrž proti sobě, přinejlepším vedle sebe..

Oproti tomu však apoštolské svědectví připomíná Kristovo dílo. O něho přece jde. Co Kristus přináší, co on působí, co se s Kristem změnilo. Všimneme si některých témat.

1) Spása je dar

Nejde o nic menšího, než o spásu. Spása však není jen pocit v duši. Epištola zpívá o ohromné naději, naději záchrany a to pro celý tento svět a pro celý vesmír. Na začátku ve formě hymnu se dovídáme, že jsme milostí spaseni. Nezasloužili jsme si ji. Ne svými skutky. Velmi osvobodivě tam zní, že když jste ještě byli mrtvi ve svých hříších, Kristus pro vás zemřel... Tedy: když jste byli neschopni sami pro svou záchranu cokoli udělat, už to podstatné se stalo. Není možné se pyšnit a chlubit sebou, svou zbožností, svou krásnou církví.... vůbec ničím se nelze pyšnit. Spása je dar, ke kterému můžeš říct toliko děkuji. To je první věc, velmi osvobodivá.

2) Smíření

Další věc: Kristus zbořil hradby, které rozdělují. Ef 2,14.18. Není to tak, že my si řekneme: spojíme se, uděláme koalici... (např. proti bezbožnému světu). Kristus sám dokáže bořit hradby. Tedy epištola připomíná dílo smíření. Spása není ve vymezování, ale ve smíření. Jsme dnes fasinováni různými protiklady a nemožností se domluvit, narůstá fundatemntalismus, zášť.... narážíme na nesmiřitelné konflikty (např.nikdy se nepodařilo vyřešit problém, že bohatství působí další bohatství, chudoba však další chudobu, ale i konflitky mezi lidmi vůbec a rozdělení církve.... Ústřední zvěst křesťanství však je, že smíření je možné. Je umožněno Kristovou obětí, jeho nesmírným odpuštěním. Ef 2,16. V tomto slova smyslu máme věřit v církev katolickou. Všeobecnou. Po celém světě rozšířenou, žijící, zprostředkovávající tajemství Boží milosti. Kristovy lásky. Otevřená náruč, propojující a smiřující.

Velmi na mě v tomto smyslu zapůsobil francouzský film O bozích a lidech. Skupinka řeholníků žije v muslimské zemi, nikoho se nesnaží předělávat, nemisionaří, mají lidi prostě rádi a sdílí jejich život, žijí svoji víru a přitom se klidně účastní se muslimských svátků...

3) Naplnění

Spása není jen pocit v duši, týká se celého světa, všech lidí, celého vesmíru. - Životu a světu hrozí neustále: vyprázdnění, vyrabování (ať se to týká hodnot, lásky nebo prostředků k životu) . Všeho ubývá, zdá se. Roste strach z budoucna.. Nic nemá smysl. Prázdnota se rozšklebuje. Lidé žijí s pocitem nenaplněného, prázdného života.... Kristus však znamená rostoucí Boží plnost, která naplňuje všechno, co jest. Naplnění všeho, co jest. Spása znamená, že jednou bude vše naplněno a smířeno. Plnost Boží prostoupí jednou vše. A tak je tu výhled: on sjednotí a naplní všechno.... Dal nám poznat tajemství svého záměru, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.... Přivádí k naplnění všechno, co jest....

A to jsme už u dnešního textu ze 4. kapitoly: 1-6. - Kolikrát jen se tam ozvalo „jeden“: tělo, Duch,naděje, víra, křest, Bůh a Otec. … A ten je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Jak krásně tu zaznívá křesťanská univerzálnost!

Píše to apoštol z vězení. Tedy spása neznamená, že se nám vyhnout těžkosti a že máme božskou protekci. Někdy možná spíš naopak. I do vězení se může člověk dostat pro víru, to tu přece mnohokrát bylo. Ve zmíněném filmu za svoje postoje zaplatí oni řeholníci životem. Myslím, že přesvědčivost křesťanství není v určitých metodách, jak dosáhnout úspěchu. Ale v ochotě vydat sebe i svůj život.

Dnešní neděle – kromě toho, že je ekumenická, je nedělí křestních slibů. Co to znamená být pokřtěný, jak žít, o co mám jako pokřtěný křesťan usilovat? O skromnost, tichost, trpělivost. Ctnosti, které se prý vyžadovaly od otroků. Ale to se nyní požaduje od křesťanů. Nenosí se tyto ctnosti ani v dnešní době. (Spíš se prosadit, ukřičet druhé, mít za každou cenu poslední slovo).

Být tichý, skromný, trpělivý však – zrcadlí svobodu od sebe sama. Takový postoj znamená mít velkou odvahu k tomu být jiný, ale spíš to přesvědčí, než jen slova. A hlavně- tyto postoje ukazují ke Kristu.

Díky Kristu je možné žít nejen vedle sebe, ale společně. Jeho Duch nevede ke štěpení, ale hledá jednotu, smíření, naplnění. Amen.