Kázání Lk 13, 6-9 (Zdeněk Píštěk)
Sestry a bratří zkusme dnešní podobenství vidět jako divadelní hru. Když se rozhrne opona, naše oči padnou na jevištní scénu. Kulisy jsou tentokrát vinohrad a u něj povadlý stromek. Slovy Bible vinice a fíkovník. Pro diváky Ježíšovy doby to byly jasné odkazy k Starozákonním obrazům. Vinice a fíkovník jsou zmiňovány často, když se mluví o vztahu Hospodina a člověka. Zahrnovali v sobě jak připomínku hojnosti na cestě s Hospodinem, třeba z 1. Královské: A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny...každý pod svou vinnou révou a svým fíkovníkem. Zobrazovalo se tak ale i Hospodinovo varování a soud, u Jeremiáše: Sklidím je nadobro, je výrok Hospodinův, na vinné révě nezbudou žádné hrozny, na fíkovníku žádné fíky, jen zvadlé listí. Ježíšův posluchač však měl v paměti i slova zaslíbení, u Joela: Neboj se…strom zase ponese ovoce, fíkovník a réva vydají úrodu. To budiž naše kulisy k dnešnímu představení. Teď na scénu přicházejí herci. Bude dobře vyložit si smysl jejich rolí.
Nejjednodušší a také nejobvyklejší bude vidět onoho pána světové vinice jako Hospodina, Ježíše jako vinaře, tedy přímluvce za neplodný fíkovník, jímž může být kdokoli z nás. Ve víře a životě, přiznejme si, přece ne vždy vydáváme dobrou úrodu.
O čem by pak vypovídalo pomyslné drama, které před našimi zraky Ježíš rozehrává? Slyšte, přiblížily se dny, kdy už je trochu pozdě chtít vyžehlit před Hospodinem neúrodu ze stromu, který nám svěřil k péči. Zbývá spolehnout se na zachraňující Ježíšovu cestu, když slibuje, že se o neplodný fíkovník on sám postará ze všech sil, pak teprve, ať Bůh soudí a koná svou vůli.
Zkusme teď pozměnit role a uvidíme, kam se nám posune smysl příběhu. Postavy tedy mohou být rozdány i takhle. V době Ježíšově, v souvislosti s farizejským zákonictvím, spatřujeme v roli pána vinice ze zákona spravedlivé kněží, fíkovník by pak hráli nevěstky a celníci, shromáždění kolem vinaře Ježíše, který je hájí před zavržením. V tomto druhém případě se naše divadlo odehraje jako potěšující potvrzení o tom, že u Ježíše najdou záchranu i ti, co nemohou sklidit dobré plody, ti, kteří z pohledu rádoby spravedlivých, nemají na další sklizeň už šanci a mají být zavrženi. Všichni dostávají v Kristu novou a další možnost.
Tak by mohly znít dva tradiční a pohledu Písma pravověrné scénáře. Zkusíme ale pro úplnost vytvořit ještě třetí, který se nabízí a není vůbec daleko od toho, co nám evangelista Lukáš, jako dramatik Hry o neplodném fíkovníku, chce sdělit.
Na scénu přichází Ježíš v roli jediného Pána, který nás pověřuje starostí o naši vinici. Potom by fíkovníkem mohlo být to, z čeho Ježíš chce sklízet úrodu, ale stále ne a ne se to podařit. A každý z nás v hledišti zde vystupuje jako vinař, který se má o vše postarat, aby, až přijde čas, mohl Pánu ukázat plody své práce. A kterému dobrému hospodáři by nebylo líto i toho posledního stromu, ať je jaký je. I o ten poslední fíkovník smlouvá. Zavazuje se k úkolu pečovat o něj, jak nejlépe to půjde. Budu okopávat, hnojit, a když i napříště nevydá úrodu, pak teprve jej, chceš-li Pane, poraž jej. Dej tomu fíkovníku šanci. Dej možnost i tomu, co se zdá beznadějné. Budu se snažit, co to půjde, aby na vinici zůstal a až půjdeš příště kolem, mohl jsi sklidit dobré ovoce i z tohoto stromu. Co si máme konkrétně představit pod oním poetickým obrazem neplodného fíkovníku? Každý z nás, snad každý z lidí, má na poli svého srdce, života, něco neúrodného, seschlého, pokrouceného, co prostě nelze jen tak lehce vytrhnout a zahodit i s kořeny. Chce to práci na sobě, aby i to, co je v nás neplodné a zbytečné začalo nést dobré ovoce a úrodu, která by potěšila Pána, až půjde kolem. A důležité na Ježíšově podobenství je, že on sám nám ukazuje a dává vědět o tom, že za celou třeba úrodnou vinicí, každý máme svůj planý proutek, který by měl být vykácen, anebo proměněn prací v úrodný strom.
Kdo někdy dělal, nebo viděl, jak se dělá ve vinohradě, ví jak je takový strom poblíž užitečný. V letním parnu, přes největší polední žár, lze oddychnout ve stínu jeho větví, osvěžit se ovocem, když víno ještě nedozrálo. Jako malý jsem se za jednou pláňkou schovával, abych nemusel jít zastřihávat révu. Ovocné stromy k vinohradu patří. Ve smyslu podobenství je to podobně i v životě. Vedle sebeúrodnějších vinic, vedle všeho, co se nám daří, co je plodné a užitečné, vždycky stojí nějaká usychající pláňka. Vedle sebelepších lidských stránek vždycky poblíž stojí kousek naší ubohosti. I ta má možná pro nás svůj smysl.
Na to říká Pán, zbav se jí, nenese ovoce.
Ach, kdyby to tak šlo!
Dnešní Hra o neplodném fíkovníku v tichých, ale jasných náznacích ukazuje, jak to s námi opravdu je. Všimli jste si toho, že na začátku Pán vinice říká vinaři: Zkácej ten strom! Na konci pak vinař říká Pánu: Jestliže neponese ovoce, ty jej dáš porazit. Tedy, zbavit se toho, co se ukazuje jako neúrodné, nedobré, zbytečné, dokonce ničivé, sami nemůžeme. To je věc našeho Pána, jeho vůle. Co, ale můžeme, ba musíme, to k čemu nás zve Ježíš je pokusit se o proměnu. Vinař Pánu slibuje, že udělá vše, co bude moci, aby se nakonec ukázalo dobré ovoce i z té nejposlednější pláňky. Kdo by teď čekal sladký happyend, staženou oponu, potlesk a klanění herců a řeči o tom, jak se vše dobře zvládlo, bude zklamán. Scéna zde končí. Podobenství nechává otevřený závěr.
Pane, snad příště ponese ovoce, jestliže ne, dáš jej porazit. Jak to dopadne, jestli naše snaha má smysl a je úrodná, se v tomto divadle nedovíme. Stejně jako to, jak dopadne náš fíkovník. A možná, přiznejme si, sestry a bratří, znát konec našeho příběhu ani nepotřebujeme. Pro nás se jeho smysl opírá o samu výzvu a čin. Ježíšovu mocnou výzvu k zbavení se nedobrého i s kořeny a lidskou pokornou, ale poctivě hrdou odpověď, že s tím udělám, co budu moci. Ať se to povede, či nepovede, je jen na Tobě, Pane, co bude dál. Udělej se mnou, co Ty chceš. Sám sebe já kácet nemohu.
Amen.
