O odpuštění (kázání B. Vika z 17.7., 4. neděle po sv.Trojici)

4. po Trojici Prostějov 17.7.11

Gn 50,15bn.20: Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, vzkázali mu: „Tvůj otec /Jákob/ před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: 'Ach, odpusť, prosím, svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu.' ... Josef se nad jejich vzkazem rozplakal... Odvětil: „Což jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“

 

Odpusť bratrům přestoupení a hřích. Na rozdíl od našich současníků a možná i od nás se Písmo svaté o zlu vyjadřuje jasně a jednoznačně. To, co odporuje Boží vůli, je zlé, je to hřích. Ve Starém zákoně se o něm hovoří zcela konkrétně a velmi často formou příběhů. Vyprávění o Josefovi Egyptském je nadepsáno „Příběhy Jákobovy“ - Rodopis Jákobův“. A je to vyprávění spletité, právě proto, že v něm zlo tak často vystrkuje rohy. Závistiví bratři nepřejí Josefovi výsadní postavení v rodině, ukládají mu o svobodu i o život a ubližují tak zároveň svému otci. Josef zakusí ponížení i vzestup a má pak možnost a vlastně i právo se jim za všecko pomstít. On to ovšem neudělá, ale přece své bratry vystaví některým obtížným zkouškám. A nakonec jim i svému otci Jákobovi – Izraelovi umožní v době hladu pobývat v Egyptě.

 

Ale když Jákob zemře a Josefovi bratři si uvědomili, že jejich otec je mrtev, dostanou znovu strach. Zatím třeba měl Josef ohled na Jákoba, ale teď už má volnou ruku a na ně by mohlo dopadnout to, co si zasloužili: odplatou za jejich přestoupení a hřích by musela být záhuba. Proto si počínají velmi pokorně a jsou ochotní se třeba stát Josefovými otroky. A dovolávají se otcova přání: odpusť svým bratrům.

 

A Josef jim odpustí. Nejenom proto, že si to přál otec, ale také proto, že to chce Pán Bůh. Svůj podivný úděl pochopil jako Boží řízení, jako Boží počin: Bůh tak zachoval naživu početný lid. Nemyslel si, že by to byl jen nějaký souběh nahodilých událostí, ani výsledek jeho vlastního snažení. Mohl totiž jakoby nahlédnout za kulisy všeho toho dění a všimnul si, že tu jednal Bůh, který uskutečnil své úmysly s vyvoleným lidem. Nic nepřikrašluje ani Josef ani biblický vypravěč. Přestoupení a hřích - to je smutná skutečnost, která se nedá popřít, zakrýt ani jen tak vymazat. Ale přesto Jákobův- Izraelův rodopis neskončí pomstou, ale objeví se tu východisko, které je vždycky překvapivé a nesamozřejmé - totiž odpuštění.

 

Celé to dlouhé vyprávění by asi do Bible nepatřilo, kdyby neústilo právě v odpuštění. I všecky jeho ponuré úseky by ztratily smysl, kdyby se tu nakonec neprosadila Boží odpouštějící milost a kdyby se Josef nestal jejím ochotným nástrojem: Bůh zamýšlel dobro. Ale Josef je těšil a promlouval k jejich srdci.

 

Celý ten příběh je srozumitelný a jistě se nám vryl do paměti. Křesťanští vykladači ovšem chtějí ve Starém zákoně najít Krista. Zřetelně to vyjádřil německý reformátor Martin Luther: najít to, co prosazuje Krista. V Jákobových a Josefových příbězích to není příliš obtížné. Svědčí o Bohu, Otci Ježíše Krista, který s námi nejedná podle našich přestoupení a hříchu, ale ve svém slitování nám odpouští, a tak nás jako jednotlivce i jako společenství překvapivým způsobem zachovává. Ve 27. žalmu jsme zpívali: „Hledám tě, Pane, neskrývej svou tvář, v svém hněvu nezamítej věrného.“ Voláme takto k Otci Ježíše Krista. A hledáme jeho pomoc a také orientaci i ve spletitém veřejném a mezinárodním dění.

Někdy o rané církvi mylně předpokládáme, že byla dokonalá a že v ní všecko probíhalo v dokonalé shodě a lásce. Při četbě Písma podléháme ovšem i jinému klamu, když si myslíme, že Starý zákon představuje skutečnost drsnou, kdežto Nový zákon už líčí poměry harmonické, opravdovou předzvěst Božího království, které bylo v 1.století horečně očekáváno. Ale když se do Bible zadíváme pozorněji, všimneme si úporných zápasů i na církevní půdě. Kromě toho je v Novém zákoně zachycena jen nevelká a to ta první část dějin církve. Bedlivý čtenář a posluchač nemůže přehlédnout, že provinění a hřích a tedy i potřeba odpuštění zůstává. Listy sborům – epištoly nás v tom vůbec nenechávají na pochybách. Technika se jistě změnila, ale člověk nikoli.

 

Proč ty, slabý, soudíš svého bratra? A ty silný, proč zlehčuješ svého bratra? Slabými jsou míněni tradiční, opatrní, zdrženliví a rozpačití, kdežto silnými ti rozhodní, smělí a tradicí méně spoutaní křesťané. V první církvi se utkávala stará židovská zbožnost a nové, ještě nevyšlapané cesty těch, kdo přišli z pohanského prostředí. Někdo by si řekl, že to bylo jako oheň a voda, a snad by nebyl daleko od pravdy. Přesto apoštol Pavel usiluje o jednotu církve, i když ví, jaké v ní je napětí. Řada otázek se týkala rituálního jídelníčku, ale určitě šlo také o jiné sporné otázky. Ti starší z nás zažili rozpaky kolem tance, kouření a alkoholu, pak přibyly otázky rozvodů a potratů, v posledních letech také nemanželských a homosexuálních svazků a snad i drog. Někdy nemůžeme najít smířlivý tón v politických názorech. Záležitost trestu smrti se teď objevuje méně. Co je a co není křesťanské? Naprostá shoda v tom není. Bylo by smutné, kdyby se kvůli tomu měli křesťané hádat a rozcházet - anebo se dokonce kvůli tomu nenávidět. Sporné zůstávají otázky věroučné. Ve světovém měřítku není obraz křesťanstva vždycky utěšený. Proto je stále potřebné apoštolovo vybídnutí: Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.

 

Když s někým nesouhlasíme, pak často vidíme třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozorujeme. Proto máme podle Kristova příkazu svoje výhrady mírnit a nepokládat se za neomylné soudce. Nejsou jenom třenice názorové, ale také vážná provinění. I křesťané si někdy navzájem křivdí anebo ubližují. Děje se to v manželství a v rodině, může se to přihodit ve sboru a ovšem kdekoli. Vyřčené slovo se nedá vzít dost dobře zpět a zlý skutek není snadné odčinit. Ježíš brání trvalému nepřátelství výzvou: Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujtej a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.... Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Z Božího odpuštění žijeme a také o to konečné Boží odpuštění stojíme. Láska, z které čerpáme, se má rozlévat ve všem našem jednání také proto, že máme namířeno do věku lásky a pokoje. Nemáme se dát zaslepit zlobou, protože pak bychom nemohli nikoho vést ani přivést. Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?

 

Třísku z oka svého bratra jistě vyjmout máme, ale nejprve se musíme zbavit trámu ve vlastním oku. Dívejme se na sebe samé pokorně a sebekriticky a prosme o čisté srdce, abychom mohli pomáhat druhým na cestě vpřed, na cestě k nápravě, na cestě za Kristem.

Odpouštějme bratřím, sestrám, dětem, rodičům i ostatním lidem jejich přestoupení a hřích. Věříme přece v Boha, který zamýšlí dobro, jak to zjevil v životě a díle Ježíše Krista. Amen.