Čtení: Ž 103,15-22

Text: Zj 7,9-17

            Viděl jsem tento týden film Melancholia. Film o konci světa. Příběh začíná na svatbě v nádherném prostředí  bohatého sídla. Vše působí na první pohled ideálně: estetické prostředí, krásní lidé v krásných šatech,  brzy však vychází na světlo pustota duší, sobectví, prázdnota,  neschopnost opravdových vztahů, samota jednoho každého...  A k tomu ještě se blíží k zemi planeta Melancholia, která hrozí srážkou se Zemí.  Příběhem prostupuje beznaděj, úzkost, ochromující každou činnost, tragédie se blíží,  nic se nedá dělat.  Jedna z hlavních postav říká, ale stejně dobře tak,  svět a lidé jsou zlí. Vše nakonec pohltí Melancholia. A nic....

            Film má bezesporu velkou uměleckou hodnotu.  Vypovídá o pocitech dnešního člověka. Nicméně, vzpamatovával jsem z něj dlouho. …   Ale  když jsem vedle něj položil jiný pohled  na konec všeho, z knihy Zjevení, opět jsem užasl, jak jiný je to pohled. Pravdivý, avšak plný naděje, aktivující ke smysluplnému životu … Na konci ne melancholia, ale naděje.

            Pojďme se do toho obrazu ještě jednou zadívat.

Viděli jsme nebeský zástup. Nikdo by nedokázal ten zástup sečíst. Je tam spousta lidí. Naděje, spása není osobním vlastnictvím někoho nebo malé skupinky vyvolených. Dále se dovídáme, že zástup je velmi rozmanitý. Je složený ze všech kmenů, jazyků, ras, ze všech národů. Tedy multikulturní.  A přitom to není dav, masa, ale  společenství. –   Můžeme za tím vidět  jasné  NE vůči všem novým nacionalisům a nacismům naší doby.

A toto společenství spolu zpívá, spolu se raduje. „ A volali velkým hlasem: Díky Spasiteli, Bohu našemu sedícímu na trůnu a Beránkovi“.

Co je to za lidi? Co je potkalo tak hezkého, že jásají? Kdo všechno je v tom zástupu a odkud přišli ti všichni?

Slyšeli jsme odpověď: Jen Bůh to ví. O tom nerozhoduje nikdo z lidí. Je tam však také řečeno, že přišli z velikého soužení. Nemají za sebou pohodový život. Mají za sebou také nesnadné věci. Soužení a bolest. Ale to už je pryč. To už skončilo.

Jsou oblečeni v bílém rouchu.  To není jen estetický vnějšek. Ty šaty jsou bílé, protože jsou vybělené krví Beránkovou. A to je důvod, proč vše může být tak doopravdy čisté, krásné a radostné….

            Jenže, co s tím? Jak do toho vstoupit? Jak se nás to může týkat? je to pouze nějaká fantazie? Jak se to liší od filmů a příběhů, které jsou dnes tak populární, protože se pohybují na pokraji reality a fikce? Čím je to biblické  svědectví jedinečné?

            Především, právě tím, že je to tedy něčí svědectví. V tomto případě, svědectví  víry Jana Teologa, který je sám ve vyhnanství na pustém ostrově. On si je nevymyslel. Spíš jakoby se mu otevřely dveře. Vidí  víc, vidí dál.  A toto  svědectví chce předat společenství víry, bratřím a sestrám, o nichž ví, že  mají velké trápení a kladou si veliké otazníky nad budoucností. Zve je k víře. K víře, která  posune dál. Která otevírá dveře. Cestu.  A tak oni spolu mohou pohlédnout až na samotný konec. A tím koncem není smrt a všechno zlé. Ale společenství, sdílení, přebývání s Bohem.

15Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou.16Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží,17neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“                            (Zjevení 7,15-17)

            Dovolte mi ještě  ilustraci ke dveřím, svědectví a víře. Vybavuje se mi   svědectví jednoho člověka z prosečského sboru -  vzpomínky na dětská léta. V tomto kostele  jako dítě prožíval silně atmosféru bohoslužeb. Když farář vystoupil na kazatelnu, zdálo se mu,  jakoby vystoupil ke dveřím, kterými je kazatelna. Tyto dveře jakoby se otevíraly směrem do krásné krajiny, do rajské zahrady. Ten pohled se otevíral pro všechny v kostele.  - Toto dětské vidění mi přijde velmi výstižné. Vždyť co jiného se děje, když se otevírá bible a my nasloucháme hlasu našeho Pána Ježíše Krista. Otevírá se nám srdce, otevírají se před námi dveře, hledáme a nalézáme cestu ze situací, které se nám jeví jako neřešitelné. Nalézáme víru a s vírou  svobodu.

            Víme dobře, že se říkalo v minulých letech: víra, ta je pro slabé, víra je lidové opium. Jen slabí potřebují malovat nebe,  protože si potřebují přikrášlit realitu, kterou sami od sebe nejsou schopni unést. Realita je prý  jen to, na co si mohu sáhnout, co si můžu ověřit, co můžu změřit, co je matematicky dané.

            Působlo to na první dojem (asi tou sebejistotou) pokrokově. Když se však tou zdánlivou sebejistotou zmást nedáme, zjistíme, že je to velmi defektní, nemocný postoj. Postoj, který  vyhodil ze života důležitý rozměr,  naději. Postoj, který vlastně všechny rozměry života háže přes palubu. Postoj,  který zplošťuje, škrtá hloubku a výšku. Který v důsledku dělá z člověka jen  stroj, nešťastného a osamoceného tvora. A ze života  uspokojování  potřeb, dokud to tady dřív nebo později nezalomíme.

Jenže víra  není vysněný svět, ideální svět, kde by to nějak nehrálo. Víra je naopak pozvání do celé pravdy. Pozvání  do „celé reality, neseškrtané, nekrácené“ (M.Buber). Není jen to, co vidím já sám. Není tu jen moje nadšenectví nebo moje deprese.  Je tu ještě jiný pohled, který se  mnou potkává. Nastavuje mi zrcadlo, takže se mohu o sobě dozvědět například, že i já smí patřit do toho zástupu ( jsem Bohem  chtěn a milován). Ale nejen já, i ti druzí. Je život dobrý, je dobré stvoření, dostáváme spoustu dobrých darů. Ale také přicházejí  věci, kterým nerozumím. Bolest, utrpení. Mohu se učit přijímat je, vždyť tím můžeme každý vnitřně růst.  Je ve světě spousta bezpráví, křivd. Kdybych  viděl jen to, tak zahořknu a rezignuji na všechno dobré činění a jen se hledím přizpůsobit se. Ale když  spolu s žalmistou smím vyznávat, že pevně postavil Hospodin trůn na nebesích a všemu vládne svou královskou mocí (Ž 103,19), pak vím že zlo a všelijaké lumpárny sem prostě nepatří a nemají budoucnost. Nemusím se s tím smiřovat a  ani nemusím kvůli tomu propadat do trvalé deprese. Vždyť slovem Božím je pevně založen svět.  Jistě, může si klidně každý  říci: ale žádný trůn v nebi není a všecko je relativní a všechno je jedno. .  Máme tu svobodu. Ale pak je už to na mě, že jsem se odřízl od něčeho důležitého a žiji jen na povrchu.

A tak víra otevírá dveře. Vstupujeme skrze ní do reality celé, neseškrtané a nezkrácené. Jednou jsou to dveře do krásné zahrady. Okno k cíli, k nebeskému zástupu. Nás to potěší, povzbudí, pomůže projít bolestivým úsekem života. Jindy zase nás takové setkání učí pochopit, že Bůh od nás něco čeká. Že máme něco udělat.  Že máme na sebe vzít víc odpovědnosti, než jsem si dosud připouštěl. Život je hlubší, je víc, než se zdá. 

Kdyby měl zítra  nastat konec, tak já ještě dnes tu jablůňku zasadím, prý pravil M. Luther. Ne tedy ochromující Melancholia, ale Naděje. Ta  smí být určující silou pro zbývající čas našeho žití.  Naděje ujišťující o smysluplném životu již nyní. 

 A tak díky. Díky Bohu a Ježíši Kristu, našemu Pánu.  Amen.

Děkujeme za dar naděje. Ve chvílích, kdy do  nás naráží  melancholie a chce vše živé pohltit,  dej nám brát vážněji naděi, kterou jsme od tebe dostali.

 Povzbuzuj nás v zápase o smysluplný život a v práci pro dobré příští. Amen.