Kázání z neděle 26. června 2011

Sestry a bratří,

nechci vám nic podsouvat, ale nejsme to právě my křesťané, kteří si nesou odvěké pozvání k vyjití odněkud někam? Nenavazujeme v onom vycházení na výzvu starého zákona, nazřít sami sebe jako lid vycházející. Pro lepší pochopení zkusme si teď představit každý co nejvíce našich obyčejných každodenních vycházení. Děcka vy vycházíte do škol, rodiče do práce, v neděli, naše sváteční vyjití do kostela je vždy jakýmsi krokem. Od někud někam, v pohybu. Představte si ale vyjití, kterému je sice slíben cíl, ale bez možnosti návratu. Hospodin volá Abrahama, Izáka, Jákoba tímto způsobem. Jdi a neobracej se zpět. I Mojžíš dobře věděl, že možnost návratu k pověstným Egyptským hrncům je špatná cesta. Lotova žena měla jít a neotočit se zpět. Tento rozměr pozvání mi přijde stěžejní. Cesta je předložena, vyrazíš-li po ní, není cesty zpět. V tom ale není nějaká osudovost, spíše v tom zakusme odvěkou lidskou pravdu, nikdy se již nelze vrátit nikam zpět. Vzpomínat to ano, ale co se stalo, nejde odestát, naše včerejšky jednoudušednes a zítra nejsou a nebudou. Proto je dnes řeč o vycházení, vycházíme odněkud, něco necháváme za sebou a jsme na cestě vstříc zítřejšímu.

Vycházení. Jedno z nejmocnějších pobídnutí k člověku. Vstaň, vyjdi a kráčej! Směřuješ k zemi zaslíbené, kterou ještě neznáš, ale o níž ti něco šeptá, že je pro tebe vhodná k pobývání.

Měli jste někdy podobný pocit? Cosi vás táhlo sebrat se a vyjít? Vycházení, jedno z nejdůležitějších slov pro naši víru v životě. Vyrazit vstříc Bohu, sám sobě, vyjít mezi bližní. Proč tady omýlám ono slovo vycházení? Kdyby se vás kdokoli zeptal, tak v co věříš? Vysvětli mi svého Boha. Mně na tuto častou otázku vždy napadaly odpovědi zahrnující smíření, lásku, naději v člověka. Co ale zkusit říct, má víra je o vycházení. Věřím v to, že má smysl vycházet s druhými, vyjít sám se sebou, vyrazit do života. Na tomto způsobu žití jako vycházení stojí mnohé silné příběhy z Písma, Ač jsou různé v tom jak ono vyjití nakonec vyjde jedno mají společné. Vždy se jedná o vyjití k cíli. Mojžíšovská země zaslíbená, prorocké obrácení lidu, královské zbudování chrámu, nebo Ježíšova cesta ke Gogotě, vždy se u slova -vyjdi- setkáme s jistým zaslíbením. Tento pohyb, cesta, směřování jsou pro biblické myšlení kamenem úhelným. Tedy nejde o vyběhnutí, bezcílný útěk, ale svobodně zvolené vyjítí, jehož naplnění zaštiťuje svým slibem Hospodin. To k nám promlouvá silnou, hlubokou a ve své podtatě něžně láskyplnou výzvu. Máš možnost vyjít, cílem je Hospodin, sama cesta je na tobě. Ale věz a věř jedno, pustíš-li se touto pouští, já Hospodin budu při tom s tebou. Domýšlejme dál tuto metaforu vycházení. Vycházíme, často jsme možná spíše vyhnáni do různých životních situací. Občas a to se nebojme si přiznat, jsou to chvíle stejně obtížné, jako když Abraham byl vyzván k vyjití na horu Moria, aby obětoval svého vytouženého syna. Jsou to chvíle, kdy si říkáme, vyšel jsem správně? Nespletl jsem se na křižovatce? Popřípadě se ptáme, Bože kudy mě to vedeš? Toto má být cíl? Pokusím se o odpověď na tyto stěžejní otázky našich životů ve víře. Všechny příběhy o vyjití mají společnou jednu věc. Cíl neurčujeme my sami, ale Hospodin. Ona země zaslíbená k níž jednou vyšel celý Izrael je metaforou k naplnění Božího království na zemi. Jde tedy spíše o sám průběh cesty, o ono stávání se, to máme v moci, s tím každodenně zápolíme. A abychom znovu a zas mohli čerpat sílu pro tento život na cestě, věříme, že směřování a cíl zůstává na Bohu doporovázejícím a dobrotivém. Vyjití, vycházení to jsou biblické zkratky, které mně osobně poponáší, i kdybych sebevíce kulhal a upadal. Příběhy velkých žen a mužů Písma, kteří se přeze všechno nebáli a vyšli jsou mocnou inspirací. I já v nejbližších dnech tady přivřu dveře a vyjdu dál. A jsem za tuto možnost vyjití šťasten protože, neodcházím s prázdnou, ale naplněn. Vyrážím na cestu obtěžkán mnohými dary, které jsem tady u vás nezaslouženě obdržel. Pokusím se v jejich síle ujít oněch symbolických 40 dní a nocí, které jsou v Bibli vždy zmíněny jako čas potřebný k samostatnosti. Bratr profesor Milan Balabán jednou řekl, lidé v Bibli svůj osud pokorně nepřijímají, ale rvou se o něj. Abraham po poctivém boji dostává od Hospodina požehnání skrze Melchísedecha, Jákob překonává u potoka Jabok sám sebe, Josef si vydře své přežití, Mojžíš bojuje za celý lid a David zachraňuje sebe i Izrael od porážky nepřítelem a zmiňovat velké proroky snad ani netřeba. Všichni tito museli vyjít, či spíše vycházet do světa kolem. Ano, vysláním Hospodin křtí člověka, vyjitím člověk naplňuje sám sebe před tváří Boží. A mám tím na mysli vcelku konkrétní vyjití. Třeba do společenství dnešní neděle, vycházení k své vlastní rodině, vyjití vstříc všemu obtížnému co nás v nastávajícím týdnu čeká, v neposlední řadě také vycházení sám k sobě, to že se sám sobě přiznám ve vší zranitelnosti a pravdě. Všechna tato každodenní vyjítí tvoří jednu velkou pouť celého našeho života. Vyjití vstříc, napospas, do neznáma, ale za důležitým cílem. A že se nám často nechce? Že cítíme, že dál to nejde, že nemůžu nejen vyjít, ale ani vstát? Ano i toto bývá. A není to nic, co by nás mělo srážet. Písmo je otevřené i této naší slabosti. Mojžíš se necítí být hoden jít sdělit jméno Boží, Eliáš vyčerpán ulehne v poušti a přeje si zemřít, Ježíš ve svém žalu nad blížícím se koncem hledá v Getsemane sílu v modlitbách. Ano i s nevyjitím je počítáno. Je to pravdivá možnost, která člověka potkává. Člověk Písma se s těmito bolestnými chvlílemi rovná po svém. Nechává na Bohu, aby přebral tíhu žalostných chvil. Mojžíš se necítí být hoden, Bůh mu odpoví, budu s tebou. Eliáš nechce než klid a nebýt, Bůh jej posilní tolik, aby mohl dojít pro slovo naděje, Ježíš přeze všechen strach vkládá svůj konec do rukou Božích. Tak jak je Bůh s námi na naší cestě pouští života, tak je s námi i když zavíráme dveře a nechceme než, aby nás všechno nechal na našem uzavřeném pokoji. Odsud myslím, že lze vykřesat největší víru. Nejsme necháni na pospas svým bolestem, ale máme vždy možnost, dveře nezamčené znovu a zas zkoušet vyjít. V zrcadle této možnosti víry můžeme se vší pravdou nazřít i Kristovu cestu. Ježíš Nazaretský vycházející bezvýhrady ke všem. Po celou dobu povzbuzující bližní, aby vyšli nově a cele k Bohu Otci. Pak pochybující o svém cíli v zahradě Getsemanské, Ježíš jdoucí ke kříži a nakonec Kristus vzkříšený vyšlý mezi učedníky. Právě v Ježíši Kristu se v největší šíři ukazuje, co to znamená Boží zavolání, vyslání, jeho přijetí a cesta v Bohu. U evangelisty Jana to můžeme číst nejostřeji, Ježíš říká: Já a Otec jsme jedno. Tedy Bůh i já jdeme stejnou cestou. Otázka na Ježíše nemusí být, kdo jsi, jak jsi, proč jsi, ale kam jsi, co znamená to vyjití s tvým jménem na rtech Pane?

Bůh skrze své tvoření daroval daruje a věříme, že bude darovat možnost. Znovu a zas nabízené pozvání, vyjdi a pokračuj svou cestou, budu při tobě, když tě povedu do země zaslíbené.

Amen.

Věčný Bože, prosíme zvi nás stále znovu na svoji cestu, Pomáhej na křižovatkách, dej sílu najít směr zpátky ze slepých uliček, zůstávej při nás, ať vycházíme jeden druhému vstříc a v cíl spatřujeme v životě k tobě. Amen.